Spock's Beard – V – 2000
At The End Of The Day
S potěšením konstatuji, že Dominik se opravdu mýlil, a já s ním, hehe – tohle je i po dvaceti letech naprosto neskutečná krása. Bohužel ale i těžko popsatelná – nasadil jsem sluchátka s tím, že něco o skladbě napíšu, a po skoro sedmnácti minutách je sundal a neměl ani slovo.
Skladba začíná dechy (nádhernými dechy), ke kterým se přidají (asi) housle a pak celá kapela, a ten zhruba dvouminutový úvod je skutečně krásný. Pak následuje taková „obyčejná“ pasáž, tzn. dvě sloky a dva refrény – uvozovky píšu proto, že vůbec obyčejná není, je to skutečně lahůdka poslouchat, úplně všechno je tady dokonalé – zpěv, basa, v pozadí nenápadná kytara, Hammondy, bubny, které skladbu v refrénech (kde jsou pěkné sbory) hezky rozcinkají, je to balzám pro uši. Přesně v čase 4:00 začne hrát ten úžasný stěžejní motiv, a přesně v čase 5:00 fantastická pasáž, tvrdá a parádními klávesami, napočítal jsem tu frázi na čtrnáct dob, hehe. Zpěv mi hodně připomíná něco od The Beatles. Pak je krátká – jak jinak, taky skvělá a trochu i překvapivá – jazzová mezihra a následuje zklidnění s pianem a přihřátými vokály (asi Nick D'Virgilio), které jsou moc pěkné a ta přihřátost mi vůbec nevadí, hehe. Kolem jedenácté minuty je – už mi to trochu připadá trapné, ale nemohu jinak – úžasná pasáž, takové divoké sólo na varhany s tvrdou kytarou a znovu na čtrnáct dob, následuje sólo na mellotron, které zní jako od Genesis. Po opět přihřátých vokálech v lehce floydovské pasáži skladba vygraduje kytarovým sólem, pod kterým jsou naprosto fantastické basy – nedokážu identifikovat, jestli hrané na nějaký basový pedál, syntezátor či baskytaru. No a na závěr se vracíme k hudebnímu tématu z úvodu skladby, tedy sloka – refrén a poměrně zvláštnímu a nečekanému konci. Za povšimnutí tady rozhodně stojí basa, která ve zpěvu hraje úplně jinak, než v úvodu, a doufám, že alespoň Honza z toho bude podobně na větvi, jako já.
Přes hodinu jsem nakonec strávil s touhle úvodní hudební laskominou, a momentálně si říkám, že jde o absolutní vrchol tvroby Spock's Beard, srovnatelný klidně se Supper´s Ready nebo Close To The Edge.
A nakonec toho času bylo ještě více, skladba se mi doslova zažrala do hlavy, pořád jsem si pobrukoval různé pasáže – i v noci, když jsem se vzbudil – a tak jsem si ji dneska ráno ještě jednou poslechl. A je to skutečně skvost, dalo by se o ní napsat mnohem víc, podrobně popsat do detailu, však jsem taky měl cukání každou chvíli zastavovat a zapisovat další a další poznatky. Ale neudělal jsem to, a vychutnal si tuhle úžasnou kompozici vcelku. Dost dobře si neumím představit, že uslyším od Spock's Beard něco ještě lepšího, ale třeba mě kapela překvapí.
Tahle skladba mě potěšila opravdu nesmírně, je to naprostá krása a dokonalost – zvukově, instrumentálně, pěvecky, aranžérsky, hudebně, prostě po všech stránkách, a navíc z ní cítím obrovskou radost a nadšení, fakt slintám blahy, jako už jsem dlouho neslintal. Hehe.
Revelation
Bomba číslo dvě, naprosto bez debat. Zase tady slyším The Beatles, nic konkrétního, ale spíš takového jejich ducha nebo odkaz. Strašně se mi líbí ten kontrast mezi skoro jazzrockovými pasážemi ve zpěvu s elektrickým piánem a těmi tvrdými, hardrockovými refrény. Na závěr skladba úžasně graduje, i díky sólové kytaře. Další hudební lahůdka.
Thoughts (Part II)
Tohle je nějaká pocta Gentle Giant? Už na Beware Of Darkness jsem si všiml podobnosti, tak budu rád, jestli o tom máte někdo nějaké informace. A jestliže očekáváte, že i třetí skladbu označím jako bombu, tak očekáváte správně. Zpočátku se zdá, že po prvních dvou hudebních smrštích nastane jakési zklidnění, avšak chlapci z kapely nás už po několika málo vteřinách vyvedou z omylu. Opět tvrdé, jak to mám rád. Skvělé jsou samozřejmě ty vokální pasáže, ale i ta zhulenina s falešnými smyčci. Začíná mi to být trochu trapné, ale pro mě je to znovu veliká lahůdka, a v podstatě bych byl docela rád, kdyby přišla nějaká slabší skladba. Nebo alespoň normální skorobomba, hehe.
All On A Sunday
Tak i tahle v podstatě jednoduchá písnička je bomba, protože je prostě nádherná.
Goodbye To Yesterday
Konečně, hehe. První skladba, kterou bych trochu zkritizoval – je na mě až moc sladká, a kdyby na albu nebyla, nevadilo by mi to.
The Great Nothing
Při „seznamovacím“ poslechu mě napadaly – ano, skutečně – některé myšlénky. Třeba, že je to asi nejdelší skladba Spock´s Beard, což ale úplně jistě nevím, neb nejsem až takový jejich znalec. A pak takové dva antagonistické myšlenkové pochody se odehrávaly v mé hlavě – za prvé jsem si říkal, že až taková super, případně velebomba, jako At The End Of The Day to nebude, a za druhé (pro mnohé z Vás asi překvapivě), že bude, hehe. No a taky jsem si říkal, „ach jo“, jako, že pokud nebudu chtít odbýt tuhle dlouhatánskou kompozici jen tak nějakým hala, případně bala odsudkem, budu ji muset poslouchat opakovaně a bude mě to stát spoustu času. Avšak smysluplně vynaloženého, řekl bych.
Skladba začíná tajemnými, až hrůzostrašnými (ale krásnými) zvuky na nějaký syntezátor, přidají se varhanní (anebo možná taky syntezátorová) kila a asi po minutě začne hrát osamocená akustická kytara hudební motiv, který pak opakuje celá kapela – fantastická je zde naprděná, Squierovská basa. Před zpěvem se to moc hezky rozjede, znovu pochválím baskytaru a taky kytaru, ta je taková laškovná, radostná, rozjuchaná, a Hammondy v pozadí. Neal začne zpívat jen s doprovodem klavíru, přidá se basa, činely, pak celé bubny a kytara s klávesami. Je to takové bolnosladce kýčovité, ale za mě úplně v pohodě, přesně na té hranici, kdy to žeru i s navijákem – a je velké umění takhle skládat. Mezihra s piánem v šesté minutě mi připomněla cosi od Ebenů, fakt. Následuje taková folková pasáž se španělkou a dvojhlasy (řekl bych, že oba zpívá Neal). Po ní je veliká změna a super pasáž – a na jedenáct dob, bohužel (pro mě, hehe) jen osm taktů. Po trochu zhulené mezihře zazní skvělé klávesové sólo ve fantastické jazzové pasáži, kde je úžasná basa a pak se na chvíli vrátí ten jedenáctidobý motiv – jsme teprve v desáté minutě a já už se začínám z téhle skladby pěkně, pomalu, ale jistě posrávat. Krásná je pasáž, kde hraje jen klavír a do něj syntezátor zvuky úplně jako z The Lamb Lies Down on Broadway.
V čase 11:50 nastane další výrazná změna, a tahle část (na šest dob) mi hodně připomíná Genesis z doby Foxtrotu, zvukově, náladou, atmosférou, ten mellotron zní fakt úplně jako z Watcher Of The Skies. Ve čtrnácté minutě opět změna, tentokrát jsem si vzpomněl na Supertramp. V sedmnácté minutě je překrásná pasáž, taková trochu rozevlátá, lehce jazzrocková s vynikající rytmikou a moc pěkným sólem na kytaru, po ní je návrat k té „genesisovské“.
Jestliže někomu chyběl hardrockový nářez ve stylu Led Zeppelin, dočká se v čase 19:55, a zde musím pochválit Nicka, protože hraje napůl jako John Bonham a napůl (ty úžasné breaky) jako Phil Collins. Je to pan bubeník, skutečný mistr svých nástrojů. Tady celá skladba graduje, a nutno sdělit, že naprosto neuvěřitelně, a ano, i geniálně. V posledních dvou minutách se pak loučíme za překrásných syntezátorových zvuků a piána s tímhle úchvatným, sedmadvacetiminutovým uměleckým dílem. A asi netřeba dodávat, že je to super, případně velebomba, stejně jako At The End Of The Day, hehe.
Tak mám tohle fantastické album za sebou a moje nadšení je skutečně obrovské. Díky tomu pitvání jsem zjistil spoustu věcí, třeba, že i v těch dlouhých kompozicích není žádná onanie (jako třeba u Dream Theater), všechna sóla jsou velice krátká, pasáže naprosto nenásilně pospojované, Neal Morse u mě strašně, ale opravdu strašně moc stoupl v ceně, podle mě je to génius, podobně jako například Stephen Wilson, hudba na této desce je v podstatě mimo jakékoliv kategorie, a i přes jedinou slabší skladbu, Goodbye To Yesterday, je plná palba bez jakýchkoliv debat, a kdo bude hodnotit jinak, zakážu mu vstup do klubu, hehe.
10/10
|
Registrace nového uživatele 
