Kathleen McGowan: Kniha lásky
KK 2009
  
Na jednu stranu si nejsem jistá, jestli bylo potřeba psát další pokračování, ale je pravda, že kdybych věděla, že to bude víceméně historický román o Matyldě Toskánské (o které jsem slyšela poprvé v životě, přiznávám), tak bych do toho asi nešla.
S lítostí přiznávám, že na Michelangela vůbec nedošlo (i o Berninim se hovořilo častěji), ale zjevně bude ještě další knížka a tam se možná dozvíme víc (doufejme, že nebudeme čekat další dva roky). Autorka přiznává, že kniha měla původně přes 1400 stran, takže škrtala, škrtala a škrtala. Což je možná důvod, proč působí tak... rozklíženě. Občas. Navíc by se hodil nějaký průvodce jako byl k Šifře mistra Leonarda.
Nechápu, proč se v takové knížce autorka uchyluje k takovým větám:
s. 445
A nakonec odpuštění, které vyústilo v požehnané a bouřlivé spojení plné vášně a příslibů.
s. 385
Řízla se o nezvykle ostrý okraj papíru, který jí přejel po bříšku prostředníčku a zanechal tam krvavou ránu. Kůže se rozšklebila a Maureen si musela jít prst umýt a ovázat, aby přestal krvácet. Pak se vrátila za Bérengerem. Sinclair jí políbil poraněný prst a prozkoumal ranku, aby se ujistil, že není moc hluboká.
No, když pominu, že toho zjevně moc neviděl, protože si ten prst byla OVÁZAT, tak říkám – proboha, řízla se O PAPÍR, na to opravdu neumře.
s. 388
“To znamená, že ti musím něco říct. Ale teď ještě ne.“
Tohle OPRAVDU nesnáším. Buď ať to řekne nebo ať drží pusu.
A opravdu mi vadilo, takové to jejich „sejdeme se ve Florencii“ a tam to vyřešíme. Je to moc jednoduché, když dostanete dopis, že poklad je tam a tam a vy nemusíte udělat nic jiného, než si ho prostě vzít. :-(
Bohužel je chvílemi lehce průhledná. Není jako Deaver, kdy si myslíte, že VÍTE, kam autor - primitivně – směřuje... a ono je všechno jinak a ještě logické.
Vadí mi (všeobecně), když se věci dějí nahodile. Konspirační romány (a přiznejme si to – i literatura „faktu“) jsou plné lidí, kteří cizím lidem posílají tajné materiály, cenné tiskopisy apod. Spousta autorů spoléhá na zápletku typu – někdo neznámý mi dá/řekne něco tajného a já zjistím proč (a někdy ani to ne). Ale bavilo mě, jak proplétá různé dějové linie. I když jak jsem už řekla – nečekejte nějaké extra odhalení.
Tak jako i u Kleypas vadí slovo „mladík“, tady mi vadilo slovo „obr“. A mnohdy i vícekrát na jedné straně.
...aby viděla, co tak rozrušilo toho obvykle mírného obra.
...a vrhla se do náruče toho jemného obra...
Na takového obra se pohyboval s nečekanou ladností
s. 206
Matylda se nad tou ignorancí zachvěla. Pouhá genetická dispozice se stala nebezpečnou kletbou. Z posvátného znamení věštkyně a léčitelky se zrzavá hříva proměnila v prokleté znamení čarodějnice.
Genetická dispozice v roce 1069? No heleďme se, koukejme se. Což mi připomíná, že autorčin styl je na můj vkus místy až MOC barvitý.
A ať se na mě nikdo nezlobí, ale pokud vám zavolá ženská, o které jste dosud ani neslyšeli, a řekne, že jí volal váš bratranec (se kterým jste mluvila před zhruba dvěma hodinami), a vzkazuje, abyste šla tam a tam a NIKOMU to neříkala... která trubka tam půjde? Správně, třeskutě inteligentní hrdinka. A ve chvíli, kdy to s ní vypadá opravdu nahnutě, zaklepe hrdina na dveře a zlí spiklenci jí je otevřou a s úklonou a přáním dobrého dne ji vyprovodí. To už jsme se nestačila ani divit.
A protože nám přišla Česká knihovna, tak vím, že nakladatelství Lidové noviny letos vydá knížku Josef Žemlička: Přemysl Otakar II. - Král na rozhraní epoch a bude stát 330,-. Už se nemůžu dočkat! |
Registrace nového uživatele 
