Jajteles byl známý lakomec a hamižník. Ke všemu měl ještě příbuzné, kteří z toho šantaly také nějak odvázaní nebyli.
Jednou se mu vdávala neteř a ten starý škrob jen hleděl, jak by ušetřil na svatebním daru. Když šel kolem vetešnictví, uviděl krásnou broušenou vázu, rozbitou na tři kusy.
A tak ten držgrešle vešel dovnitř a domluvil se s vetešníkem, dal mu za ni deset korun a k tomu přidal svatební přání, adresu neteře a navrch ještě stovku, ať to neteřince nechá poslat poštou.
Po čase se ten hamoun stavil u neteřinky, jestli došel jeho svatební dar.
„Došel, strýčku,“ pravila smutně neteř, „ale ta váza byla na tři kusy!“
Jajteles zahořel hněvem spravedlivým: „Ta pošta nikdy nestála za nic a ještě je rok od roku horší!“
Neteřinka přikývla: „Je to hanba. Ale jedno se jim musí přiznat. Bylo to krásně zabalené. Každý kousek zvlášť.“ |