Elizabeth Chadwick: Dobyvatel z Normandie
Ikar 2001
Pokud chcete vědět opravdu podrobný obsah, tak zkuste čtenářský deník, ale tam se opravdu dozvíte všechno. Byť bíle *si nemyslím, že ho opustila jen kvůli nevěře, protože to byl děvkař celou knížku, navíc věděla, že je ženatý, takže z mého úhlu pohledu jedna nebo dvě... Po smrti Giseliny matky se Benedikt s Giselou vydávají na křesťanskou pouť do Compostely... Giselina matka zemře až potom.*
s. 156,157
Ailith na něj hleděla a snažila se proniknout jeho nevinným výrazem. Jestli opravdu touží jen po hospodyni, pak je jeho nabídka darem z nebes. "Jste ochotný mi odpřísáhnout na svou duši, že se neocitnu v nečestném postavení?"(...)
"Na mou duši," řekl a pokřižoval se. "Tak počestném, jak si budete přát."
A pak se nám na str. 165 uráží, když mu nehupsne do pelechu.
A naprosto OC je chování Ingy na str. 227
Bíle*Inga viní Rolfa z vyvraždění celé své vesnice (včetně manžela). Rolf ji na přání jejího tchána odvezl s sebou, ale více méně spolu nepromluvili ani slovo. A pak z ničeho nic: s. 227
"Jenže ty jsi Norman, viď?" dodala, když mlčel. "Tobě je jedno, co zničíš."
"To si opravdu myslíš?"
"A není snad?"
Rolf pokrčil rameny. "Tak proto jsi tak nepřátelská. Nevzpomínám si, že bych tě někdy viděl se usmát nebo slyšel pronést vlídné slovo."
"Mám k tomu snad důvod?" Pohrdavě se na něj podívala. "Přijdeš si sem stěžovat na moje husy, které jsou mým živobytím, a čekáš, že se na tebe budu líbezně usmívat?"
"Ne," odpověděl krátce. "Nečekal jsem, že se na mě budeš líbezně usmívat. Očekával jsem, že se budeš chovat přesně tak, jak se chováš."
Bledé tváře jí zrůžověly a Inga přimhouřila oči. "Opravdu chceš vědět, můj pane Rolfe, co si myslím?" Během řeči se k němu přibližovala a pak náhle rozepnula obě spony, kterými měla sepnuté šaty z prosté hnědé tkaniny, lemované šarlatovým, zeleným a zlatým vyšíváním. Látka se jí v záhybech nařasila u nohou. Stáhla si šátek, rozpustila své dlouhé, plavé vlasy a pohlédla mu upřeně do tváře. A on chudák neodolal. Kdyby se vyspal z polovinou vesnice neřeknu ani popel, ale s Inge?
*
ad ta věc se sekerou – svým způsobem se mi to líbilo, bylo to překvapivé a použité na dobrém místě. Jen si nejsem jistá, že by A po celých deset let ani jednou tu sekyru neviděla?
Občas mám silný pocit, že autorka NECHCE, abyste měli její hrdiny/ky rády. Ale i když jsou to občas hajzlíci a vzali byste je mokrou hadrou přes uši, tak stejně vás baba zase po pár stránkách dojme.
Tohle rozhodně není žádná romantika, kdy odešli vstříc zapadajícímu slunci a je jasné, že žádný mráček se nikde neobjeví. Chvílemi je až moc drsná, realistická a čert ví jaká. Ale zatímco některé její knížky jsem nebyla schopná dočíst (Hranice odvahy, Děti světla) nebo mě tak moc nedojaly, tak tohle bych s klidným srdcem obrečela skoro od začátku do konce. Kdyby mi ve vlaku nebylo stydno. (občas si opravdu připadám jako madam Škopková při sledování Angeliky).
A navíc u ECH nikdy NEVÍTE, klidně vám zabije hlavního hrdinu v půlce knížky, takže musíte být obezřetní. Nebo číst konce. Nebo referáty na internetu :-)
OT, ale o tohle jsem vás nemohla připravit.
|