Hana Macurová: Pekelný spasitel
XYZ 2010
České Stmívání zkřížené s Holkama na vodítku v rádoby drsným a temným stylu (+ hlubokomyslné úvahy o nesmrtelnosti chrousta).
Navíc jsem pár věcí nepochopila – Aron s rodinou nutí Sama, aby K zabil. O 100 stran dál se Sam bojí, že ji zabije jeho rodina, aby zabránila jemu, aby ji zabil sám a získal z toho sílu ze zabití své vyvolené.
Nejsem si jistá, co se dělo s myší mezi prvním a druhým pobytem na psychiatrii, ale nezajímá mě to natolik, aby zpětně listovala.
Není mi jasné proč Sam, který se stal upírem jako „dost malý“ vypadá na 20, zatímco jeho sestra trpí tím, že nikdy nevyroste a pořád bude vypadat jako osmileté dítě.
A nutno říct, že hrdinku sdělení, že kolem pobíhá spousta upírů vůbec nedojalo. Kdyby jí hrdina řekl, že bude zítra pršet, tak by ji to dojalo asi víc.
Abyste z toho taky něco měli:
s. 52
Seděls u baru. Před sebou nedotčeného panáka. Ruce zkřížený na prsou a na neobvykle krásný tváři nasranej, nepřítomném výraz. Nemohlo ti bejt víc jak dvacet. Zářils na dálku. Zářils urození, která z tebe šlehala na metry daleko. A houf tvých obdivovatelek ji zbožně nasával. Dychtily po tom, abys je pozval na schůzku.
s. 64
Zuří ve mně uragán. Polovina Sama by tě nejraději rozsápala na kousíčky. A ta druhá by tě ulíbala k smrti. A právě ta proto jsi pro mě tolik přitažlivá... pro tu rozporuplnost.“
„Ale Same, není ta tvoje rozporuplnost pro mě nebezpečná?“
„Je. A to vědomí mě sžírá. Ale já to přemůžu. Já tě o něj nepřipravím...“
„O co?“
„O tlukot...“
s. 118
Nikdy se nesnaž hledat pravdu v románech. Nikdy. Spisovatelé, samozvaní sběrači faktů, si vymýšlejí trapné báchorky, aby jimi zaplnili prázdné stránky. Ale všechno to jsou jen lži. Nic víc v nich nehledej. Už je nečti. Ani se o nich případně nezmiňuj před nějakým upírem, nebo se ti vysměje. Takové literární braky si totiž společně čítáme na apríla.“
Amen.
|