Já se vymykám taky, rozhodně nejsem ten, co přijde domů, pustí bednu, pak začne teprv zkoumat, co tam dávají, obvykle zabrblá, že "tam zas nic není", ale bedna běžet prostě musí... ano, maminko, na tebe se tam nahoru dívám.
To bylo výstavní, televize běžela prostě furt a když jsem něco namítal, "tak to neposlouchej"... a jak to asi udělám? Špunty do uší leda.
Ta bedna prostě strhává pozornost.
A odůvodnění, proč to běží furt - "no protože jseš furt zalezlej u sebe, tak abych slyšela aspoň něco"... tady si pro změnu maminka pletla příčinu s následkem. Já prchal právě před televizí, maminka tu televizi zdůvodňovala "protože jsem furt zalezlej"... začarovanej kruh.
A novácké miliondílné seriály, u kterých ani scénáristi nevědí, jak to dopadne, protože se to píše za pochodu podle toho, kterého herce to přestane bavit a chce si dát pauzu, kterej se tam naopak objevit chce, která herečka otěhotní atd., jsou zlo.
Krystalické.
A ano, vybavuju si Vratné lahve a jak se Svěrák ptal Kolářové, jak na to může koukat - "Žehlils někdy?"
Já ano a nedal bych to ani při žehlení. To si radši pustím rádio.
A že existujou lidi, kterým je jedno, co v bedně běží, plácnout sebou na gauč a bedýnko bav mě, nechtěj po mně přemýšlení, hlavně ať je to barevný, hejbe se to a má to hodně dílů, ať se maj na co těšít, to existujou.
A je to jejich věc do doby, než jsem nucen s jimi sledovanými televizními skvosty pobývat v jedné místnosti. To pak prchám a když prchnout nelze, dost nahlas a nelibě brblám. |