Předmluva k ukrajinskému vydání Farmy zvířat (pokr.)... pokračování
Tyto perzekuce se ve Španělsku děly ve stejnou dobu jako velké čistky v Sovětském svazu a byly jejich jakýmsi doplňkem. V obou zemích byla obvinění (jmenovitě spiknutí s fašisty) stejná, a co se týče Španělska, měl jsem všechny důvody věřit, že jsou falešná. Zažít tohle všechno bylo cennou lekcí: naučilo mě to, jak snadno může totalitní propaganda ovládat myšlení osvícených lidí v demokratických zemích.
Se ženou jsme viděli, jak jsou do vězení zavíráni lidé jen pro pouhé podezření z neortodoxnosti. Přesto se po našem návratu do Anglie našlo mnoho chytrých a dobře informovaných pozorovatelů, kteří těm nejfantastičtějším zprávám o spiknutí, zradě a sabotáži přinášených tiskem během moskevských procesů věřili.
A tehdy jsem, jasněji než kdy dříve, poznal negativní vliv Sovětského mýtu na západní socialistické hnutí.
Zde se musím na chvíli zastavit, abych popsal svůj postoj k sovětskému režimu.
Rusko jsem nikdy nenavštívil a mé znalosti o něm se zakládají pouze na tom, co jsem si přečetl v knihách a novinách. Nikdy bych si nepřál zasahovat do jeho vnitřních záležitostí, a to ani kdybych mohl. Neodsuzoval bych Stalina a jeho spojence jen za jejich barbarské a nedemokratické metody. Je docela možné, že nemohli, ani při sebelepších úmyslech, za podmínek, které tam panují, jednat jinak.
Jenže na druhou stranu bylo pro mě nanejvýš důležité, aby lidé v západní Evropě spatřili pravou tvář sovětského režimu. Od roku 1930 jsem viděl jen málo důkazů toho, že by Sovětský svaz směřoval k něčemu, co by se dalo opravdu nazvat socialismem. Naopak bylo čím dál více patrné, že země se proměňuje v hierarchickou společnost, ve které vládci nemají žádný důvod vzdát se moci, čímž se nijak neliší od jakékoli jiné vládnoucí třídy. Navíc dělníci a inteligence v zemích, jako je Anglie, nedokážou pochopit, že dnešní Sovětský svaz nemá s tím z roku 1917 nic společného. Zčásti to chápat nechtějí (chtějí věřit, že někde skutečně existuje opravdová socialistická země) a zčásti jsou tak zvyklí na relativní svobodu a umírněnost ve veřejném životě, že je pro ně totalitarismus zcela nepochopitelný.
Je třeba mít na paměti, že Anglie není zas tak úplně demokratická. Je to kapitalistická země s velkými třídními privilegii (a to i teď, po válce, jež posílila rovnostářství) a velkými majetkovými rozdíly.
Přesto je to země, ve které spolu lidé žili po stovky let bez větších problémů, ve které platí relativně spravedlivé zákony, kde lze oficiálním zprávám a statistikám téměř vždy věřit a kde zastávat a vyjadřovat menšinový názor nepředstavuje smrtelné nebezpečí. V takovém prostředí nemůže obyčejný člověk vůbec rozumět jevům, jako jsou koncentrační tábory, masové deportace, zatýkání bez soudu, cenzura tisku atd. Vše, co si o zemích jako Sovětský svaz přečte, je automaticky přeloženo do anglických výrazů, a on tak ve vší nevinnosti přijímá lži totalitní propagandy. Až do roku 1939 a dokonce i později nebyla většina Angličanů schopna posoudit skutečnou povahu nacistického režimu v Německu a v případě sovětského režimu teď stále do značné míry podléhá stejnému druhu iluze.
To socialistickému hnutí v Anglii velmi uškodilo a mělo vážné důsledky pro anglickou zahraniční politiku. Podle mého názoru nic nepřispělo tolik k deformaci původní myšlenky socialismu jako víra v to, že je Rusko socialistickou zemí a že je třeba každý čin jejích vládců omluvit, ne-li napodobit.
A proto jsem byl posledních deset let přesvědčen, že zničení sovětského mýtu je pro obrodu socialistického hnutí zcela zásadní.
Po návratu ze Španělska jsem dostal nápad odhalit sovětský mýtus v příběhu, který by byl snadno pochopitelný téměř každému a snadno přeložitelný do ostatních jazyků. Konkrétní prvky příběhu mi však stále chyběly, dokud jsem jednoho dne (žil jsem tenkrát v jedné malé vesnici) nezahlédl chlapce, mohlo mu být tak deset, jak kočíruje obrovského koně táhnoucího vůz po úzké cestě a švihá ho bičem pokaždé, když se zvíře pokusí otočit. V té chvíli mi došlo, že pokud by si taková zvířata uvědomila svou sílu, neměli bychom nad nimi žádnou moc, a že člověk vykořisťuje zvířata stejně jako bohatí vykořisťují proletariát.
Pustil jsem se do analýzy Marxovy teorie z pohledu zvířat. Z hlediska zvířat je koncept třídního boje mezi lidmi jen čirou iluzí, neboť kdykoliv je zapotřebí zvířata využít, všichni lidé se proti nim spojí: skutečný boj probíhá mezi zvířaty a lidmi. Díky tomuto výchozímu bodu nebylo pak těžké příběh rozvinout. Napsal jsem ho až v roce 1943, jelikož jsem byl neustále zaměstnán nějakou jinou prací a neměl čas. Do příběhu jsem nakonec zapracoval některé události, například teheránskou konferenci, které se konaly v době, kdy jsem psal. Takže hlavní osnovu příběhu jsem měl v hlavě už šest let předtím, než jsem ho sepsal.
Nechci se k dílu vyjadřovat: nemluví-li samo za sebe, nezdařilo se. Chtěl bych však zdůraznit dvě skutečnosti. Zaprvé je třeba říct, že i když jsou různé epizody převzaty ze skutečné historie ruské revoluce, jsou ztvárněny schematicky a jejich chronologické pořadí je pozměněno – to bylo pro symetrii příběhu nutné. Zadruhé je tu moment, který většině kritiků unikl, možná proto, že jsem jej dostatečně nevyzdvihl. Mnozí čtenáři možná po přečtení knihy nabyli dojmu, že příběh končí úplným smířením prasat s lidmi. To nebyl můj záměr, naopak, chtěl jsem jej uzavřít obrazem výrazného nesváru, neboť jsem jej dopsal těsně po teheránské konferenci, o které si všichni mysleli, že nastolí mezi Sovětským svazem a západem ty nejlepší možné vztahy. Já osobně jsem nevěřil, že by takové vztahy mohly dlouho vydržet, a jak ukázal vývoj událostí, nebyl jsem daleko od pravdy.
Nevím co ještě dodat. Zajímají-li někoho mé osobní údaje, uvedu jen, že jsem vdovec se skoro tříletým synem, povoláním spisovatel a od začátku války jsem pracoval hlavně jako novinář. Periodikum, do kterého přispívám nejčastěji, je Tribune, sociálněpolitický týdeník reprezentující názory levého křídla Labouristické strany. Běžného čtenáře by mohly zaujmout tyto mé knihy (pokud se ovšem k jejich vydání čtenář těchto řádků dostane): Barmské dny (příběh o Barmě), Hold Katalánsku (vychází z mých zkušeností ze španělské občanské války) a Kritické eseje (eseje hlavně o současné populární anglické literatuře, které jsou přínosné spíše ze sociologického než literárního hlediska).
George Orwell, 1947
Zdroj: https://www.rybkapub.cz/fotky12944/fotov/_ps_246farma-zvirat-ukazka.pdf |
Registrace nového uživatele 
