Dokud se Milk drží tohoto, řekl bych, až živočišně osobního vyprávění, v němž nic není tabu, snímek funguje a táhne. Postava komunálního politika Dana Whitea (Josh Brolin, rovněž nominovaný na Oscara, i když upřímně nevím za co) je dlouho nečitelná a příjemně zneklidňující, zachycení dobové atmosféry jedním slovem skvostné (stylizovaný obraz, střih, použití dobových záběrů...). Jenže když zhruba ve dvou třetinách filmu barvitý Milkův osobní život zcela vytlačí politika, monotónní, nudná, nekonečná, strhující životopisné drama se změní v nudnou politickou agitku. Naštěstí tahle pasáž netrvá dlouho, takže když Sean Penn opět dostane možnost něco hrát a ne jen kázat (co všechno dokázal odehrát v klíčové scéně telefonátu pouhýma očima, to tedy klobouk dolů), jste zpátky.
Bohužel, záhy hlavní hrdina umírá a Pennovo herecké eso opět srazí scenáristický spodek politických proklamací, nadějí a průvodů... Milk je zkrátka výjimečným filmem jen ve chvílích, kdy mu vládne Sean Penn nebo režisérova znalost prostředí.
Dotyčnou pasáž chápu jako tvrzení, že ve scénáři je zásadní chyba, když se ve filmu agituje. Film je výjimečný jedině tehdy, když neagituje. Nevidím tu náznak pochopení toho, proč tu to agitování je a že by mohlo fungovat. Proto mě to zarazilo. Protože to vypadá, že 1) neuznáváš žánr agitky, 2) máš pocit, že musí nutně kazit životopisné vyprávění. A ani jedno z toho až doposud nezakládáš na žádném argumentu. |
Registrace nového uživatele 
