Vezměme, že kritika sleduje, jak je film vyrobený a jaká je jeho struktura a předpokládá - vstřícně naladěn - že má působit určitým způsobem.
Pokud film tak nepůsobí, kritik se ptá proč a obvykle by měl vynechat svou subjektivitu.
Většinou dojde na to, že jednotlivé prvky nejsou dobře projené, nebo neslouží svému cíli.
Nuda je tedy v tomto až následek nějak špatně pospojovaných prvků, nikoli příčina.
Z Jardova textu nelze vyluštit, jestli je agitka sama o sobě nudná věc, nebo, jesli její zapojení do příběhu je nudné. A v druhém případě se prostě může zeptat, proč to tam tak je. A jestli neexistuje varianta, že to zapojení je účelné.
Osobně jsem v průběhu sledování přišel na tu hypotézu "energetické vlny skandování" a připadalo mi, že se na to při splnění určitých podmínek empatie lze napojit a že toto je záměr toho filmu - vyburcovat se, naštvat se, spravedlivě si poplakat.
Proto, když mi někdo říká, že se nenapojil a nudil, neříká nic o struktuře filmu, ale mluví jen o sobě. Přitom tuhle ne/kvalitu připisuje filmu, což je argumentačně chybný úkon.
Netvrdím ale, že nuda nemá místo v zážitku a že na ni člověk nemá právo. To je bez debat. Jen při psaní očekávám, že se kritik dostane za svoje zážitky. |