A vzal mě za ruku. Ale znovu se znepokojil:
„Neudělals dobře. Zarmoutí tě to. Budu vypadat jako mrtvý, ale nebude to pravda…“
Mlčel jsem.
„Víš, je to příliš daleko. Nemohu s sebou brát tohle tělo. Je moc těžké.“
Mlčel jsem.
Bude to jako stará opuštěná skořápka. Staré skořápky nejsou nic smutného…“
Mlčel jsem.
Poklesl trochu na mysli. Ale znovu to zkusil:
„Víš, bude to pěkné. Já se budu také dívat na hvězdy. Všechny budou studny se zrezavělým rumpálem. Všechny mi budou dávat pít…“
Mlčel jsem.
„To bude hezké! Ty budeš mít pět set miliónů rolniček, já pět set miliónů studánek…“
A také se odmlčel, protože plakal…
„Tady to je. Nech mě jít kousek samotného.“
Posadil se, protože měl strach.
Dodal ještě:
„Víš… moje květina… jsem za ni zodpovědný! Je tak slaboučká! A tak naivní. Má jen čtyři trny, aby ji chránily proti světu…“
Sedl jsem si; neměl jsem už sílu stát. Řekl:
„Tak… To je všechno…“
Ještě jednou zaváhal, potom vstal. Udělal krok. Já jsem nebyl schopen se pohnout.
U jeho kotníku se jen zablesklo cosi žlutého. Malý princ na okamžik znehybněl. Nevykřikl. Klesl pomalu, jako padá strom. Byl tam písek, ani slyšet to nebylo.
Antoine de Saint-Exupéry |