Chaim Potok - Jmenuji se Ašer LevNakonec se mi tedy povedlo začíst. Po Davitině harfě můj druhý Potok a i zde je kniha psána vzpomínkovým stylem, kdy Ašer vzpomíná na své dětství a dospívání, "stižen prokletím" v podobě malířského nadání, nad čímž by leckdo zajásal, ale když je člověk ladovský chasid, není to zrovna výhra v loterii. Místy je kniha dost poutavá a místy zase až moc sklouzne k obyčejnému vyprávění, kdy jsou části oddělené začátkem "Jednou večer...apod." (tentokrát méně než v Davitině harfě). Myslím, že tyto výrazy pro uvedení určitého děje v minulosti jsou typické pro slohovky na druhém stupni základky a na střední škole, nebo u amatérů, kteří si píší jen tak pro sebe. Taky bych řekl, že Potok rozhodně není dobrý v dialozích, ale nedokáže si to přiznat a radši se jim vyhnout, jako to dělá Márquez. No ale i tak to určitě není špatná kniha a stojí za pozornost, protože dává čtenáři nahlédnout do života židovské komunity, se kterou moc do styku nepřijde. Dávné tradice, odkazy předků, dogmata, víra v Pána světa, snaha být Židem Tóry, ale přitom moct vyjádřit své pocity v kresbách a obrazech...Být dobrým umělcem, když už bude svým uměním ubližovat. To je na jednoho člověka až příliš, ale kdo ví jaké plány má s člověkem Ribono šel olam - Pán světa.
Ještě taková poznámka. Z obou knih, které jsem četl, je jasné, že má Potok jistý zvláštní vztah ke Guernice (zde). V obou případech před tento monumentální obraz postavil malé děti, na které hluboce zapůsobil, jak se dozvídáme z textu. V případě Ašera...dejme tomu, byl to nadaný, geniální malíř a viděl svět a obrazy určitě jiným okem než ostatní děti. Ale Davita? To byla obyčejná holka, myslím, že jí nebylo ani deset let, když obraz viděla, a podle toho, co Potok píše, to pro ni byl velký zážitek, prožívala ten obraz. Uznejte ale sami, když se na něj podíváte, jestli tento obraz může opravdu zaujmout obyčejné malé dítě, aby o něm s odstupem času pak vyprávělo s docela velkým zanícením. Uznávám, že Guernica v plné velikosti bude jiné kafe než tady na monitoru, ale ať se dívám sebelépe, ten obraz mi moc neříká. Určitě bych k němu potřeboval zasvěcený výklad a ani poté bych prostě nemohl říct, že je to nějaké výjimečné dílo (až na ty rozměry). Potokovi zjevně říká mnohé, což mu neberu, ale neměl by to přehánět a vkládat své myšlenky do hlav malých dětí.
Teď čtu: Wendy Guerra - Všichni odcházejí |