Ono je třeba výrazně rozlišovat i mezi brakem, pokud vůbec s tou kategorií operovat. Výborný žánrový román rozhodně budu cenit víc než špatný ambiciózní román. Jako člověk vychovaný a vzdělaný postmoderní dobou považuji tyto kategorie za dávno překonané (a je třeba je přehodnotit a jasně vymezit spíš strukturálně než tematicky).
Každopádně u Browna není problém v tom, že je to brak, ale že to vlastně ani brak není, ale jen velmi špatná literatura. Brak lze totiž definovat třeba tak, že je otevřeně orientován k opojení z vyprávění, případně z explicitně představovaných atrakcí, naplnění očekávaných norem... Jak píše Eco, inovativní detektivka je vlastně z hlediska čtenářů detektivky špatná detektivka. Jeho Jméno růže je mnohovrstevnatý román, ale jedna jeho rovina je pořád detektivka se vším, co k ní patří...
Každopádně Brown není dobrý vypravěč, jeho romány jsou strašně statické, veškerá dynamika je vysloveně vnucovaná závěrečnými odstavci nijak se neposouvajících kapitol. Velká část jeho knih je spíš midcult - vyvolávání ve čtenáři pocit vzdělanosti, spoluúčasti na něčem nevídaném a odhalování tajemného (ačkoli to vůbec není pravda). Když se jeho langdonovské romány osekáte o nekonečné pseudopřednášky, zbudou strašně primitivní syžety, z nichž ten ze Ztraceného symbolu je spíš pseudosyžet, v té knize se totiž vlastně vůbec nic nestane a o nic nejde. Nevím, kde se bere pocit, že je dobrý žánrový vypravěč, protože on nevypráví, on ohromuje snadno stravitelným "věděním".
Brown není brak, spíš pseudovzdělávající bulvár, alternativa k hloupým knihám o "tajných dějinách čehokoli", která je napasovaná na stále stejný model příběhu o tom, jak Langdon někam přijede, je tam zasvěcená žena, nechápající "zákon", nebezpečný fanatik a spousta kvazihádanek. Brak je něco jiného - a někdy je moc fajn jej číst; brak je třeba ten poslední román od Sardoua - není to moc dobrý román, ale ve smyslu brakové exploatace funguje skvěle, i když si myslíte, že se musel Sardou zbláznit a jeho čtení je jako jízda na tripu. |