Jorge Amado: Rudá setba
Opět skvělý vypravěčský styl Jorge Amada. Tentokrát jde sice o román svým způsobem angažovaný, ale není to takové přímo úderné jako Rytíř naděje a Básník svobody. Kniha pojednává o chudých lidech, pracujících pro velkostatkáře za dost drsných podmínek. Když jsou pak nuceni odejít, vydávají se do Sao Paula, města, kde je spousta pracovních příležitostí, jak o tom slyšeli vyprávět. Na cestu nehostinnou, vyprahlou caatingou (drsná krajina bez vody porostlá trnitým křovím na severu Brazílie) se vydalo mnoho zoufalých rodin. Mnozí zemřeli na cestě, z některých mladých žen se staly prostitutky, někteří muži se přidali k lupičským bandám a spousta lidí se přidala k samozvaným světcům, hlásajícím ve vyprahlé pustině konec světa. Sao Paulo nebylo bohužel oním městem, v němž viděli spásu. Jen pár jedinců se dokázalo uchytit, ostatní živořili v bídě a často se vydávali na beznadějnou cestu zpět. V závěru knihy zaznamenává Amado rodící se osvobozenecké hnutí a také činnost komunistů. V obojím v té době viděl naději pro lid, ale později došlo k vystřízlivění...to ale až mnohem, mnohem později, dávno po vydání jeho angažovaných knih.
Jorge Amado: Mrtvé moře
Román pojednává o námořnících žijících na pobřeží Bahíe. Každý vlastní malou plachetnici nebo člun a podnikají cesty s nákladem do pobřežních přístavů, někteří pašují. Celkově jde o jakousi oslavnou ódu na tyto chlapíky, jejich rodiny a hlavně moře, které dává, ale také nemilosrdně bere ovládané bohyní Yemanjá. Není to špatné, čte se to vcelku dobře, ale Amado se ještě asi kapku hledal a svůj vytříbený vypravěčský styl našel až později.
Jack Kerouac: Andělé zoufalství
Z literárního hlediska je více oceňovaná první část tohoto románu, v níž Kerouac popisuje, jak byl sám na horské chatě coby strážce. Mně to ale mnohdy připadalo hrozně nesrozumitelné a až moc to zavánělo samoúčelností, jako by chtěl ukázat, jak mu hrabe, ale přitom koukejte, jaký jsem chlapík. Zajímavější byla až druhá část, v níž se po sestoupení z hor vydal na cesty a setkal se i s několika lidmi, o nichž napsal ve své nejslavnější knize Na cestě.
Dee Brown: Mé srdce pohřběte u Wounded Knee
Velmi zajímavá kniha, v níž autor popisuje zoufalou snahu hlavně prérijních Indiánů, ale také Apačů, Navahů, Utahů a Nez Percés postavit se bělochům, kteří zabírali jejich půdu. Mockrát se postavili proti a bojovali, ale neměli šanci. Brown vycházel z dobových materiálů a je až neuvěřitelné, jak bezostyšně byly porušovány smlouvy, když se to bílým přistěhovalcům hodilo. Poslední odpor byl zlomen v roce 1890 nesmyslným masakrem u Wounded Knee, kde byli povražděni promrzlí a nemocní Indiáni, kteří ani neměli zbraně.
|