DočtenoKhaled Hosseini: A hody odpověděly (Doporučuji!)
Nádherný a obrovský román. Nejlépe to popsal jeden můj kamarád:
Jako když pleteš naráz svetr a ponožku. Čtyři jehlice na ponožku, dvě na svetr, a na všechno jen dvě ruce. Svetr XXXL je ta rozmáchlost příběhu v čase i prostoru. Malinká ponožka zase zkomprimovaný příběh jedné rodiny. Malá ponožka a velký svetr stejná vlna různé barvy.
Adam Johnson: Syn správce sirotčince
Román o životě chlapce ze Severní Koreji, už jsem tu o něm, myslím psala. Rozhodně stojí za přečtení.
Barbara Demick: Není co závidět - Obyčejné životy v Severní Koreji
Pro změnu reportážní příběhy o skutečných osudech lidí, kterým se podařilo uprchnout ze Severní Koreji. Opět stojí za to.
Tana French: Podoba (Dublinský cyklus, 2. díl)
Pro mě o fous lepší než první díl Dublinského cyklu. Od začátku jsem měla pocit, že vím, jak to bylo. A ono to tak bylo.
Tana French: Na Věrnosti (Dublinský cyklus, 3. díl)
Zdaleka nejlepší za tří knih. Nejzajímavější prostředí a charaktery. Nejméně lapsů.
John Steinbec: Na Plechárně (Doporučuji!)
Velká krása! Především pro milovníky Hrabala.
Roberto Ampuero: Případ Neruda
Není to detektivka, není to román, není to životopis, není to o politice a revoluci (nejen té chilské), není to o východním bloku, není to o lásce. A všechno to to je. Od každého malý kousek. Jediné, o čem to opravdu není, je Jan Neruda (kdyby si jako někdo podle názvu myslel).
Není to špatné, není to geniální. Je to dobré. Dost dobré a zajímavé na to, abyste si to přečetli.
Člověk, který není detektiv, je básníkem najat jako soukromý detektiv, aby se vydal hledat lékaře, který asi není lékař a vlastně to ani není ten, koho básník hledá. Zjistí detektiv, který není detektiv, jestli ten, koho skutečně hledá, je tím, kým možná je? Ale ne, není to tak složité :)
María Dueñas: Čas mezi šitím (Doporučuji!)
Knížka, u které vůbec nedokážu objektivně odhadnout literární kvality. Pořád jsem nevěděla, jestli 3 nebo 4 hvězdičky. Prvních pár procent mi přišlo vysloveně špatných (laciný románek pro hospodyňky z první poloviny minulého století). Ale pak se to rozjelo a četlo se to samo. Kritiky jsou taky dobré. Tak dávám 4 ;)
Svým způsobem to lehce připomene Ernesta G. či Případ Neruda.
Khaled Hosseini: Tisíce planoucích sluncí (Doporučuji!)
V průběhu jsem měla několik důvodů, proč nedám pět hvězdiček. Jenže teď si na ně nějak nemůžu vzpomenout. Tak tu pátou dávám třeba za to, jak autor zvládl nemoralizovat a také si odpustil líbivou berličku konfliktu západní civilizace s muslimskou kulturou. Na pozadí několika afghánských lidských životů je popsaná neveselá historie Afghánistánu od 60. let minulého století téměř do současnosti. No a mít za manžela magora, který vás má potřebu mlátit a ponižovat, je takové hezké pojítko VŠECH kultur.
Charles Willeford: Miammi Blues
Taková silvestrovská jednohubka. Dobrý, pobavilo, nic proti, ale hlubší dojem nezůstal. Je hezké, že autor byl dostatečně ukázněný na to, aby příběh zbytečně neprotahoval a nešmodrchal, to by se k tomu vůbec nehodilo-
Franz-Olivier Giesbert: Himmlerova kuchařka
Bosorka napsala recenzi, pod kterou se klidně stokrát podepíšu a v které mi nic nechybí ani nepřebývá, takže se mi nechce vymýšlet ji znovu. Kopíruji:
"Zklamání. Zprvu připomínalo Stoletého staříka, ale příběh spíše bředl, než nabýval na síle. Autor jako by se nemohl rozhodnout, jestli chce psát drama, nebo komedii. Snažil se o lehký tón a zároveň zásadní témata a mezitím proháněl hlavní hrdinku napříč dějinami 20. století. Dohromady mu to ale příliš neklape. Kuchařka Róza je dost nesympatická osoba, která navzdory tomu, že přichází o většinu svých blízkých, má starost především o sebe a svůj sexuální život. Občas, aby to nepůsobilo příliš bezcitně, roní kýble slz, což ovšem popisuje tak věcně, že jí smutek nelze věřit. Historické pozadí příběhu je mnohdy nadbytečné, jen aby tam bylo, jen aby autor něčím příběh takříkajíc okořenil. Nakonec ovšem vznikla nepříliš zábavná splácanina, u níž jsem měla mnohokrát chuť ji odložit a nemořit se s ní až do konce."
Jussi Adler-Olsen: Marco (Další díl z oddělení Q)
Ani lepší ani horší. Prostě JAO jako vždy.
Evžen Boček: Deník kastelána (Doporučuji)
Moc dobrá jednohubka. Z Aristokratek jsem byla trochu v rozpacích, o to víc toto starší dílko potěšilo. Šlo to i bez třeskutého humoru a stokrát opakovaných vtipů. Bylo to vtipné, napínavé, smutné a vzhledem k prostředí i přiměřeně strašidelné. Racionalita hlavního hrdiny, která zůstala neporažena i tváří v tvář (tedy spíš netvář) různým "paranormálním" jevům mě vysloveně těšila.
Claire Legendre: Pravda a láska
Někdy i u horších knížek říkám, že za přečtení stojí. Oddychovky. Tato ne . Blbost na entou. Pro někoho, kdo není Čech (nejlépe se znalostí pražských reálií) či aspoň Francouz, to podle mě musí být úplně nečitelné.
Jean-Luc Banalec: Bretaňské poměry
Trochu nuda, je to klasická detektivka bez většího napětí. Ale pro toho, koho láká Bretaň, kavárny, pont - avenská škola, Gauguin a spol., to je dostatečně líbivé. Ideální čtení na prázdniny. Asi jako Peter Mayle a jeho Provence.
Jen škoda, že tuto jednoduchou knížku nevzala odpovědná redaktorka trochu odpovědněji, nemuseli jsme se dočítat takové nesmysly, jako že Gauguin namaloval obraz v r. 188, v Pont Avenu pobýval ještě i v roce 1991, detektiv nemusel na slavnosti sardinek dumat, jestli si k večeři ve stánku nedat grilované filé z tučňáka...
|