Možná už jsem to tu psala, ale k tomu vícejazyčnému mluvení na dítě jsem si vyslechla zkušenost kluka-Slováka, jehož maminka byla Maďarka, otec Polák a žili se synkem na Slovensku. Teď umí 3 jazyky a je v pohodě, ale jako malý měl problém, protože mluvil trojjazyčně, skládal věty z těch slov, která ho zrovna napadla, takže mu ostatní moc nerozuměli. Viz Shelle. Totéž sestřenka, která se jako 3leté dítko přestěhovala do Anglie. Do nějakých tuším 12 let měla problémy hned se přepnout do druhého jazyka. Interval se zkracoval, ve školce jí to trvalo týden, než začala zase mluvit anglicky, ve škole si pamatuju, že říkali 3 dny a že z toho paní učitelky nebyly nijak nadšené :) Když tady uzavírala základku v 15, tak měla problémy třeba při chemii, kdy už nebyla schopná si vzpomenout na české názvy některých chem. sloučenin. A přemýšlí prý v angličtině, ačkoli snad říkala, že sny se jí zdají v češtině :)
Ad ta moje chorvatština: berte to s nadhledem, je mi jasné, že slovenština je nám tak nějak nejblíž. Ale když si vezmu, kolik slovíček je převzatých třeba z němčiny, kterou jsem nikdy neměla, ale některé texty jsem i tak schopná pochopit (ok, vypomáhám si angličtinou). A pokud v německém příhraničí bude dítko sledovat německé pohádky a seriály, tak pasivně bude rozumět asi taky hodně dobře, až by neněmčinář zíral. |