Desdichado [17972]: Teda fronta na maso a na žebračenky.
A na poště, když člověk čeká dejmetomu na balík, nikdo nikde a večer najde ve schránce ručně (tenkrát) vypsané oznámení se zaškrtnutím "adresát nezastižen".
To by jeden vraždil.
Dneska chápu, dneska jsou ta oznámení tištěná strojem, takže to doručovatel zadává po příchodu z pochůzky podle toho, co nedoručil, ale deset patnáct let zpátky ty ručně vypisovaný papírky... tam mi nikdo nevymluví, že se na to občas nesralo stylem "beztak nejsou doma, co bych zvonil, hodím oznámení a čau"...
To jsem totiž Desdimu určitě kdysi říkal, že s tímhle mě pošťačka někde patnáct let zpátky (dokud žila maminka) taky štvala, maminka invalidní doma, sama nemohla nikam (schody).
Ve schránce oznámení a maminka přísahala, že nikdo nezvonil.
Stížnosti na poště nepomáhaly, při zmínce invalidní maminky se to odmávlo stylem "tak třeba zrovna usnula a zvonek neslyšela"... jasně, tři zásilky po sobě a vždycky usnula...
Pak jsem jednou nějak odchytil pošťačku, slovo dalo slovo, "maminka je doma, akorát jí to dlouho trvá, než dopajdá k oknu, aby se podívala, kdo zvoní a když uvidí vás, hodí vám klíč, zajděte za ní a předejte jí to"
a šlo to.
A šlo to.
Všechno je prostě o lidech, když se domluvíme a pošťačka pochopí (a chce pochopit) že s invalidní maminkou to je těžký, aby si vyzvedávala na poště zásilky do vlastních rukou, i předat to z ručky do ručky zvládne.
Je to o lidech.
Jak na poště, tak u nás zákazníků (nebo jak to říct).
Když se chce, všechno jde. Jen malý děti se to musej učit :-) |