K Melkorovu návrhu, líbí, ale trochu bych to obměnil/rozvedl.
Ta zřídla mohou mít různou kvalitu. Střežená jsou samozřejmě ta nejkvalitnější a mezi alchymisty jsou legendy, že některá zřídla zřejmě mají i vlastní vědomí, neboť si vytvořila vlastní strážce. Energie ze zřídla pak proniká do našeho prostoru a usazuje se na různých místech - spíš v živých tvorech a ve tvorech s duší, ale není to žádný zákon - je to jen preference toho kterého zřídla. Dokonce ani neplatí, že by se energie ze zřídla musela ukládat někde poblíž (i když k tomu má zřejmě tendenci).
Alchymista pak zkoumá, za jakých okolností se energie z nějakého zřídla může projevit v jeho díle. Má celou řadu ad-hoc zjištěných postupů, některé jsou velmi podivné, nicméně to funguje. Co na první pohled vypadá jako podivnost nebo blbost, funguje. Dokonce ví, jak nedostupné věci nahradit jinými, byť třeba za cenu získání méně energie. Udělat základní věc v laboratoři, při vybavení špičkovými materiály je relativně snadné, stačí přesně dodržet postup. Přesto zručný alchymista se dokáže bez těchto berliček obejít a legendární mistři oboru pak dokázali udělat cokoliv z čehokoli.
Alchmista se musí naučit velké množství receptů, ještě větší množství úprav těchto receptů podle "náhradních surovin", které má k dispozici a obrovské množství podmínek, za kterých tyto náhradní může použít. Po pravdě řečeno alchymista téměř nikdy nedělá jednu věc dvakrát - po každé je něco odlišného.
Příklad: Pro recept je potřeba mít velmi tenké plátky čistého zlata. Alchymista ví, že může použít jakýkoli jiný kov v podobném tvaru, pokud ho natře nazeleno a ohřeje na příslušnou teplotu (ta se podle kovu a použité barvy může lišit) - velmi důležitá je přesnost a hlavně udržené teploty po celou dobu rituálu. Sice tím nedosáhne kvality zlata, ale dokáže se jí velmi přizpůsobit.
Základem alchymisty je tedy dokonalé poznání svého okolí a všeho, co se tam nachází. Běžně své okolí studuje (leckdy pomocí poměrně podivných a destruktivních metod). Velmi často vyráží mimo laboratoř s cílem nalézti nové zajímavé suroviny, kterými by některé, kterých má málo nebo nejsou dostatečně účinné, mohl nahradit. Jeho zkoumání je ale velice praktické a hodně experimentální, proto rád využívá ostatních, aby jeho produkty testovali. Podstata té energie, kterou užívá ho nezajímá, zajímají ho jen její projevy a to, jak ji dostat co nejvíce do svých výrobků.
Energie není moc stabilní a někdy se ve výrobku neudrží ani o konce rituálu. Proto další součástí alchymistického řemesla je jak tento poločas stability prodloužit.
Jak to dát do pravidel - každý předmět má několik atributů, typu náročnost na přesnost postupů, náročnost na čistotu surovin, náročnost na čistotu procesu, náročnost na adekvátní náhradu, náročnost na stabilitu, atd. Představoval bych si tak pět až sedm dimenzí. Při výrobě pak alchymista hází na těchto pět až sedm dimenzí a PJ si poznamená dimenze ve kterých alchymista nebyl úspěšný (protože on zná vnější okolnosti). Samozřejmě, že alchymista něco od pohledu pozná, ale ne úplně přesně (na to by potřeboval destruktivní zkoušky - které běženě dělá). Těch dimenzí může být proměnlivě podle předmětu. Každá z nich bude vyžadovat specifickou dovednost + nějaký atribut. K tomu celá řada bonusů závislých na to, jak moc alchymista byl připraven - znal dokonale prostředí, nástroje (nemuseli být jeho), suroviny, atd.
Jak bylo psáno: jitrocelový čaj uvaří každý. Alchymista - začátečník z něj udělá lék proti kašli, zkušený alchymista lektvar na posilu dýchání, mistr alchymista něco, co s jitrocelem už nemá nic společného (možná chuť), ale umožní to nedýchat. To všechno na jedné pasece se základní chemickou výbavou a se surovinami, které najde v lese. |