Dajen
Souhlasím, že je to rozumná argumentace, ale ta výjimka tam není. Zavádět mi jí připadá čistě kvůli rovnováze světa nerozumné. Myslím, že by bylo možno argumentovat, tak, že duše smrtí ztrácí možnost být počátkem vazeb (smrtí rozumím přerušení všech vazeb na tělo). To se děje (po smrti mizí citové a umělé vazby od duše). Proto se mi jeví jako rozumné, aby jí nešlo podsunout novou vazbu a transformovat jí na strukturální.
xKiv
Jsem si toho plně vědom. Nicméně duše zanikne, když zaniknou všechny vazby, které k ní vedou. Její kvalita ovšem může být dosti pofidérní. Nicméně sympaťáky, jaké jsem před tím zmiňoval, si zřejmě pamatuje dost lidí, takže k nim vede dosti vazeb a rozpad jejich duše nebude nijak rychlý. (já myslím, že třeba na takového Saurona budou lidé ve Středozemi vzpomínat ještě pár set až tisíc let).
Pokud jde o ty války theurgů - pochopitelně je třeba se předzásobit vazbami na těla. Ty je pak soupeři zapotřebí přerazit všechny (pokud nevyužijeme nějakého lepšího triku, např. měnit city mezi nepřáteli a tím rozložit jejich organizaci, nebo třeba změnit jejich pocity a demoralizovat je - možnosti jsou různé, ale zajmavější je podle mne útočit na doménu Vědomí, minimálně v 1. fázi střetu).
Nic to neřeší na tom, že každý popravený by mohl doufat, že bude oživen - a neexistovala by jiná cesta, než ho neustále hlídat, že ho někdo nezachraňuje. Zánik sebehoršího padoucha vždycky přežije pár jeho stoupenců - kdyby měli šanci ho zachránit, bylo by to k zbláznění...
Jinak navrhuju přesunout se do klubu PJ, abychom to tu nemuseli cenzurovat. Když tak pište odpovědi tam. |