Acquiring The Taste – 1971
Po příchodu z práce jsem zjistil, že Antony a Honza napsali svoje recenze, tak jsem si řekl, OK, album si pustím, a za čtyřicet minut taky něco napíšu. Nenapsal jsem ani slovo. Tak jsem si ho pustil ještě jednou. A napsal ke každé skladbě několik (málo) slov. Takže následoval poslech číslo tři, při kterém jsem se snažil něco jakžtakž smysluplného vyplodit, ale jednoduché to pro mě nebylo.
Při každé skladbě jsem si říkal, že Gentle Giant byli opravdu naprosto jedineční a originální, a že pokud na začátku semdesátých let měl progresivní rock (tenkrát se tomu říkalo artrock) nějaká pravidla nebo měřítka, tak tahle kapela je opravdu hodně nedodržovala. Výjimeční byli vlastně ve všem – tím, jací byli všichni mutiinstrumentalisté a k tomu také fantastičtí zpěváci, tím, jak kombinovali rock s jazzem, folkem i vážnou hudbou, tím, jak tou kombinací bořili všechny hranice mezi jednotlivými styly a jak se nebáli experimentovat, na druhém albu ještě mnohem víc, než na debutu. Taky tím, že vlastně neměli žádného hlavního frontmana, ano, z koncertních nahrávek je vidět, že tuhle roli asi plnil hlavně Derek Shulman, jehož hlas já osobně mám nejraději, ale na studiových nahrávkách zpívá sólově i Phil Shulman a Kerry Minnear.
Pantagruel's Nativity začíná pozvolna, na jedné straně jsou tady klasické rockové nástroje, tedy bicí, baskytara, klávesy a kytara, které hrají ty tvrdé pasážě spolu s vokály, na straně druhé pak nástroje dost netypické, jako vibrafon, trubka nebo saxofon. Při Edge Of Twilight si říkám, že hudba Gentle Giant opravdu není pro každého, jsou tady poměrně nezvyklé aranže, cembalo s houslemi, tympány a xylofonem, s tajemným, nějak zkresleným zpěvem. The House, The Street, The Room je pro mě jeden ze tří vrcholů alba. Ani už se nesnažím identifikovat, jaké všechny možné i dost nemožné nástroje tady jsou slyšet, líbí se m hodně ten kravský zvonec, výborná je mezihra kolem druhé minuty, pak nastane neuvěřitelný, tvrdý šrumec, až mazec, sólo na kytaru (a ty beglajty tam!!!), skladba fantasticky graduje do dalšího zpěvu, aby v poslední půlminutě tak jakoby vyšuměla s trubkou a flétnou. Acquiring The Taste je taková miniaturní instrumentální vsuvka, po které následuje druhý vrchol, skladba Wreck. Podobně jako v The House, The Street, The Room mě nejvíc baví, když spustí pěkně tvrdě – a zhurta, hehe – celá kapela + vokály. Ten hlavní motiv – asi refrén, ale kdo se v tom má vyznat, že jo – je fakt maso.V The Moon Is Down jsou krásné vokály, místy je skladba rytmicky dost komplikovaná (nepočítal jsem), taková melancholická, zasněná ... Nepočítal jsem ani Black Cat, ale tady je to zcela evidentní - je na sedm. Kromě houslí je tady asi taky viola, a v instrumentální mezihře to fakt zní, jako když tahá kočku za ocas, hehe, a pak mnňouká i kytara.V úvodu Plain Truth jsou opět housle, a je to třetí vrchol. Trochu mi skladba připomíná King Crimson, trochu Jethro Tull, ale jelikož se album nahrávalo od ledna do dubna 1971, tak bych si dovolil tvrdit, že šlo těžko o nějaké napodobení, nevím, jestli o tom máte někdo nějaké informace, sem s nimi. Jo, pěkně je to rytmicky, na 10 + 8 dob.
Co napsat závěrem? Že Gentle Giant jsem sice objevil mnohem později, než Genesis, Yes, King Crimson, Jethro Tull, a další velikány tzv. progresivní hudby, ale že jsou pro mě na stejné úrovni, a mám je opravdu strašně moc rád, i když nikdy nedosáhli takové známosti, popularity a slávy. Jejich druhé album je hudební lahůdka, a jestliže jsem prvnímu dal plnou palbu, tak ani tady není co řešit, protože je ještě o něco lepší. A vypečenější.
5/5
A teď si jdu konečně přečíst ostatní recenze.
|
Registrace nového uživatele 
