Pink Floyd – Obscured By Clouds (1972)
Éra soundtracků končí tím nejlepším – po More druhá spolupráce s režisérem Schroederem, opět dost zvláštní film, který jsem viděl jednou a víckrát nemusím, jakkoli mě to podle popisu vždy lákalo. Podobně jako v případě More měli na nahrávání poměrně málo času a podobně jako v roce 1969 souběžně pracovali na „řádném“ albu, v tomto případě Dark Side. Přesto na soundtrack vysypali takové songy, že si člověk říká, proč je na Meddle Seamus. Mix zpívaných věcí a instrumentálek je tady podle mě optimální. Vyvarovali se opakování slabší druhé strany More. Album má podobně jako Meddle a každá další deska takový specificky svůj zvuk/atmosféru. Oproti Meddle je ostřejší, hlavně pokud jde o kytaru. Já ho mám historicky spojené s poměrně zahuhlanou kazetou, ale při poslechu z CD je to něco úplně jiného. Obal je prý nevýrazný proto, že nechtěli, aby to konkurovalo Dark Side Of The Moon (která nakonec stejně vyšla až o třičtvrtě roku později) a to rozostření je asi variace na anglický název filmu. Po stránce vizuální mám raději ty nepřirozeně barevné fotky exotické krajiny v bookletu. Ty by stály za rozkládací obal, hmm. Fotka Mudmenů je ale taky super. Než se pustím do jednotlivých skladeb, zmíním se ještě o prazvláštním remixu, který vyšel na Early Years. Ten podle mě spíš jen zhoršil to, co mi trochu vadilo už na původním mixu – místy jsou tam nepříjemné výšky, občas sice nějaký nástroj vynikne o něco lépe, ale celkově je to na mě zbytečně ostré a mnohem radši mám ten starší mix. Bicí zní chvílemi jak z nějaké ne moc kvalitní mp3, jako by tam všude byl nějaký lehký flanger. I zpěv zní někdy trochu divně. Nevím, co se stalo, ale od Pink Floyd je to ostuda!
Titulní instrumentálka Obscured By Clouds představuje novou hračku – syntezátor a v některých variantách i sekvencer VCS3 a k tomu navíc i jakýsi experimentální model elektrických perkusí, na které tam velký diskofil Nick D’isko Mason popustil uzdu svým choutkám odtajnit světu vynález diska o několik let dřív, čímž by vzal vítr z plachet Giorgiovi a ostatním. Tehdy se ještě neprosadil, ale i tak naznačil cestu myšlenkovým následovníkům, takové své malé filozoficko-bubenické diskoškole, ke které u nás můžeme řadit Hejduka nebo v jedné z mnoha inkarnací i multižánrového velmistra F. R. Čecha. Velký coming out Pink Floyd jako diskokapely přišel ale jak víme až na The Wall. Zpět k disku – synťák a perkuse dohromady vytvářejí zajímavou tíživou atmosféru a la Kraftwerk, do které hraje Gilmour slide kytaru. Vždycky si u toho představuju pohled z nízko letícího letadla na nějakou spálenou zem.
Jakmile to začne být trochu nuda, přejdeme do druhé, živější části – When You’re In, která má o riff víc. Hrozně dlouho mi něco připomínal. Myslel jsem si, že ho znám z nějaké reklamy. Teď po letech jsem dospěl k závěru, že první část toho motivu je podobná konci Overture z Tommyho („Captain Walker didn’t come home…“), Summer In The City of Lovin‘ Spoonful a jednomu místu z Harold The Barrel od Genesis, ale je tam ještě něco jiného, bohužel nevím co. Ačkoli tyhle dvě instrumentálky rozhodně nejsou žádnými vrcholnými kreacemi, našly si koncem roku 1972 cestu do koncertního repertoáru a vydržely tam po celý rok 1973. Ve víc disko verzi (jak jinak) se k nim teď vrátil i Mason.
Burning Bridges je první výborná věc na albu. Zasněná, ale i hypnotická Wrightova melodie s textem od Waterse (mj. „the walls that once were high“), výborná basa v úvodu, ale nejvíc si tady užívám zpěv. Hlasy Gilmoura a Wrighta jsou krásně čitelné i v místech, kde zpívají spolu, a jinak hlavně Wright tady podává na své poměry skvělý výkon. Gilmourova lazy kytara už je jenom třešničkou na dortu. Text je ještě z Watersova psychedelického období, byť je asi inspirován tematikou filmu. Celé mi to připadá až lehce barrettovské.
The Gold It’s In The… je první ze tří Gilmourových songů a asi nejméně výrazný. Vlastně je to trochu vyzrálejší variace na The Nile Song postavená na hendrixovské kytaře. Krátká zpívaná část, opět s textem odrážejícím motivy z filmu, a pak už jen různě mutující kytarové sólo. Ale pěkná věc.
Wot‘s… Uh The Deal? (mimochodem dost hrozné názvy některých skladeb) je trochu jiná káva. Z přímočarého rocku jsme v krásné zasněné akustické baladě s výborným Watersovým textem. Nádherná melodie, chytlavý, ale nevtíravý refrén a uprostřed krásná sóla Wrighta a Gilmoura. Tohle se opravdu povedlo a je to pro mě druhá bomba této desky. Moc se mi líbí na samotném konci ještě to kratičké sólo na piano a jemná varhanní vyhrávka a la The Band. Měl jsem velkou radost, když se k téhle písni Gilmour vrátil v roce 2006 https://www.youtube.com/watch?v=itxVfQ1MZOo a Wright si zahrál to romantické sólo. Nádhera.
Druhá strana začíná skladbou Mudmen, což je instrumentální verze Burning Bridges. Wright si tady zase vyrobil ten svůj klávesový orchestřík – je tady klavír, elektrické piano a dvě stopy varhan. Gilmour hraje velmi emotivní sóla. Škoda, že má podle mě trochu moc levně znějící tón z nějakého fuzzu nebo co. Tahle věc mě vždycky bavila, i když je to samozřejmě spíš taková hříčka.
Třetí bomba na desce je Gilmourovo Childhood’s End. Ten dlouhý Wrightův úvod je naprostá fantazie, k tomu není co říct. Potom se ozve elektronické tikání/tlukot srdce a rozjede se song, který je předchůdcem Time, a to jak po stránce hudební, tak i textové. Mimochodem text napsal taky Gilmour a je to jeden z jeho nejlepších. Kytarové sólo je hodně darksideovské. Překrásná písnička, u které si člověk uvědomí, že ty různé experimenty, zvuky a vysoké koncepty v této kapele nebyly výhradně dílem Waterse. Childhood’s End hráli v roce 1972 a 1973 živě, byť jen párkrát, zato v monstrózní podobě s dlouhým instrumentálním prostředkem, který když jsem slyšel poprvé, tak jsem se skoro posral. To musela bejt na koncertě jízda. Asi nejpůsobivější verze, ale taky s horším zvukem jsou z Chicaga (moje oblíbená pasáž od 4:00) https://www.youtube.com/watch?v=vCX57izF63c a z Cincinnati (od 4:20) https://www.youtube.com/watch?v=e5geOGX1OGs Ještě existují možná lépe nahrané, ale zase ne tak povedené verze z Curychu a Bruselu. Ten prostředek je lehce creamovský, už před tím nástupem Gilmoura hraje Waters motiv jako z Politician a ta bombastická pasáž zase malinko připomíná We’re Going Wrong. Přál bych si, aby to Gilmour ještě někdy zahrál, ale když hraje Time, tak beru, že to nemá moc smysl. Mason to hraje, ale zrovna tohle považuju za jednu z věcí, která v podání jeho kapely nevyzní tak dobře. I když asi je to tím, že to srovnávám s těmi snovými verzemi ze 70. let.
No a v polovině druhé strany konečně přišla řada na Waterse, který je tady fotbalovou terminologií něco jako střídající hráč. Roger se zjevně soustředil na texty a na Dark Side, ale i tak je neuvěřitelné, jak je tady jako autor hudby zastrčený. Nicméně jeho ostří alespoň v tomhle jednom zářezu desce celkem prospívá z hlediska pestrosti. Táborákovitá rozjuchanost akustické kytary a tleskání kontrastuje s těmi ubíjejícími hrozivými ataky syntezátoru nebo co to je a s watersovsky pozitivním textem. Tohle je tak trochu okno do budoucnosti Rogerova stylu, protože za chvíli už nic jiného než takovéhle texty psát nebude. Neřekl bych ale, že to je nějaká moje hodně oblíbená písnička.
Stay, druhá Wrightova věc, je čtvrtou bombou. Ta atmosféra, ten zpěv, ten klavír… nejsem schopen to vysvětlit, ale naprosto mě to dostává. Zvlášť refrén je božský. Gilmourovo sólo je zajímavé spíš zvukem, je takové „nerušivé“, nestrhává na sebe pozornost – podobně jako když hraje sóla Wright. Textově (Waters) to dost navazuje na Summer ’68. Skoro se vkrádá taková myšlenka, že snad ten nesmělý, mlčenlivý Wright byl tak trochu, jak se slušně říká, holkař, hehe. Nebo mu to Waters zákeřně podsunul, když odmítl zpívat o válce a o smrti.
No a závěrečná Absolutely Curtains, to je pro mě pátá bomba. Asi nejvíc soundtracková věc na celé desce, s úžasnou atmosférou převážně díky Wrightovi. Připomíná mi prostředek Flaming, ale i Cirrus Minor, takže kruh soundtracků se uzavřel. V jednom místě mám pocit, že se rozjede Us And Them, ale pak překvapivě nastoupí Papuánci.
Pro tohle album jsem měl vždycky slabost, ačkoli jsem si uvědomoval jeho limity. Ano, jsou to jenom celkem jednoduché písničky, žádný velký koncept nebo dlouhý opus, ale je to pohodová deska. Zhruba polovina alba je pro mě na úrovni písniček z první strany Meddle a zbytek je fajn. Ve srovnání s písničkami z Atom Heart Mother (kromě Wrightovy) už je slyšet obrovský posun. Gilmour tady pokračuje ve skládání výborných songů, ale tentokrát má hodně prostoru i můj oblíbenec Wright, což je samozřejmě super. Je to zajímavá deska pro představu, jak by vypadali gilmourovsko-wrightovští Pink Floyd o 15-20 let dřív. A to může být i slabou stránkou, protože upozadění Waterse jako autora hudby znamená méně napětí, dramatu a agresivity, což jsou ingredience, které do floydovského mixu 70. let jednoznačně patří a parketa Gilmoura ani Wrighta to není. Na druhou stranu až se dostaneme k Watersovým sólovkám, tak bude zase patrné, že i on má dost velký problém vykompenzovat jejich absenci. Nicméně asi pod dojmem Meddle se tohle album přes svůj obal i obsah dost dobře umístilo v žebříčcích – UK 6, což je pořád výborné, USA 46, což byl do té doby jejich nejlepší výsledek! Prostě to byla trendy kapelka ještě před Dark Side.
4,5/5 |