Pink Floyd - A Momentary Lapse Of ReasonTak Waters prásknul dveřma, odešel a na tu kárku jménem Pink Floyd zbyli jenom Gilmour s Masonem. Ti se nalodili na Gilmourův hausbót Astoria a natočili tam album, které jsem dlouho považoval za jedno z jejich nejslabších. Jenže za poslední týden jsem tohle album slyšel minimálně dvacetkrát a došel ke zjištění, že jsem se celou tu dobu, co album znám, poněkud mýlil. Je na něm sice jedna sračka, ale všechno ostatní jsou výborné songy, až bomby. Honzova kniha o Pink Floyd ještě nevyšla, takže jsem si informace o tomto albu musel zjišťovat na Wikipedii a rád bych tady vypíchnul pár věcí, které mě zaujaly:
- Sólová alba Gilmoura a Waterse netáhla tolik jako Pink Floyd, což mě vůbec nepřekvapuje, protože jim to asi stejně šlo nejlíp spolu.
- Gilmour a Mason se zbláznili do létání (což máme společné), koupili si letadlo (to nemáme společné, hehe) a na základě toho vznikla skladba Learning To Fly.
- Když Waters odcházel z Pink Floyd, tak mu Gilmour řekl: "If you go, man, we're carrying on. Make no bones about it, we would carry on.", načež mu Waters odpověděl: "You'll never fucking do it." Až takhle si věřil, respektive ostatním moc nevěřil, hehe.
- Gilmour potřeboval s novým albem pomoct a oslovil kdekoho. Mimo jiné i Boba Ezrina, který odmítnul nabídku Waterse a přijal nabídku Gilmoura. Celkově je seznam hostů velmi bohatý a nechybí třeba ani Tony Levin.
- Gilmour s Masonem nějak zapomněli na svého starého "kamaráda" Richarda Wrighta a o jeho angažmá přišla škemrat jeho žena (!). A stejně je ho na albu tolik, že by to snad ani skoro nestálo za uvedení v bookletu. Ani jeho fotka se tam nedostala. Kamarádství jako řemen, to vám teda povím.
- Watersovi se samozřejmě nelíbilo, že by hoši používali jméno Pink Floyd bez něj a před turné Pink Floyd pohrozil některým americkým promotérům žalobou, když budou koncerty propagovat pod touto značkou. To je teda síla, kam až věci můžou zajít. Jenom doufám, že se tohle Klounům nikdy nestane, hehe.
Album začíná pěkným instrumentálním úvodem Signs Of Life, kde bych hrozně moc chtěl pochválit Richarda Wrighta, ale nemůžu, protože za tím stojí hlavně Gilmour s Ezrinem a Jonem Carinem. Tady nevím, co na to říct, ale nádherná je ta konverzace kytary se synťákem ve druhé půlce. Learning To Fly přijde prakticky bez varování a vyklube se z toho první bomba na albu. Tahle skladba má takový zvláštní, uvolněný groove, skoro bych řekl v duchu reggae, heh. Po Watersově "sólovce" The Final Cut je docela změna poslouchat (v dobrém smyslu) teplý a hřejivý vokál Gilmoura - on prostě zpívat vždycky uměl. Jeho hlas má, narozdíl od Waterse, hloubku a tady je to umocněno i různými efekty. Skvělá je i prostřední pasáž s leteckou atmoškou, kdy piloti procházejí checklist "transponder on, strobes on...". Skvělá skladba. The Dogs Of War je další výborná věc s až bluesovým nádechem. Gilmour tu zpívá velmi agresivně až na hraně řevu a do toho se krásně rozbalují Hammondy slavného Billyho Paynea (teda, to musela být párty na tý lodi). V polovině skladby tu zazní první pořádné kytarové sólo a po něm nastoupí výborné sólo na saxofon, kdy se změní i rytmus. One Slip je jedna z mých nejoblíbenějších věcí na desce. Skvělej je ten podklad "fighting theme" - kdo má taky rád osmdesátková karate a kung-fu béčka, tak ví o čem mluvím, hehe. Výborná je tady i vokální melodie a Chapman Stick Tonyho Levina. Celkově ta instrumentální pasáž za polovinou je lahůdka. Na začátku jsem psal o sračce a tou je superotravná balada On The Turning Away. Osobně vůbec nechápu všeobecnou oblibu týhle příšernosti. Naprosto příšerná odrhovačka s hrůznými aranžemi, kde snad jediným světlým bodem je kytarové sólo ve druhé polovině, které patří do zlatého fondu.
Yet Another Movie / Round And Round otevírá druhou půlku desky a je to oproti té předchozí otravnosti balzám. Skvělý je úvod, když se to rozjede a začne souhra různých vyhrávek na kytaru a synťáky. Tahle skladba má zvláštní snovou atmosféru a pro mě znamená další bombu. V půlce se to celé zrychlí, zazní nádherné kytarové sólo a zase to zpomalí do sloky. A tady mi dojde, že měl Ravil pravdu, když zmínil absenci vrcholů ve formě refrénů. Vadí mi to? Nevadí. A co to Round And Round? To je jenom kraťoučká instrumentální část na konci v jiné tónině a rytmu. A New Machine Part 1 je vokální předehra před hlavní instrumentálkou desky. Tahle předehra je pouze zefektovaný Gilmour přes vokodér a musím říct, že to docela dobře funguje jako napínací pasáž před tím, co přijde, tedy Terminal Frost. Tu jsem vždycky považoval za trochu slabší kousek na desce, jenže to bylo tehdy a ne teď. Teď se mi tahle věc líbí hodně a to hlavně svojí krásnou atmosférou a různými vyhrávkami. Gilmoura chválit nebudu, to je zbytečný, ale skvělý je tady i saxofon, na který kromě Toma Scotta hraje i můj oblíbenec John Helliwell ze Supertramp. Úplně nejlepší je, když se kytara se saxofonem vrství v melodických vrcholech. Nerad to tedy říkám, ale z této skladby se nakonec vyklubala bomba. A New Machine Part 2 je prakticky to samé jako Part 1. Tohle album je zvláštní také tím, že možná svojí nejlepší bombu vyjeví až na závěr, protože Sorrow je atomovka a pro mě asi nejlepší věc na desce. Kytarový úvod zahraný jak na cirkulárce, a když přijde flákanec (c) Volný od bicích, pěkně se to rozjede. Nejlepší tu jsou právě tyto úderné sloky s klávesovým podkladem, kytarovými hračičkami a skvělým Gilmourem za mikrofonem. Vychytaný je i refrén (či spíše můstek) "one world, one soul", kdy zvolní tempo a tak pěkně se to rozmáchne. Instrumentální prostředek je také parádní, mám prostě pro tyhle atmosférické pasáže slabost. Další věcí, kterou je potřeba zmínit, jsou opět, zas a zas, famózní kytarová sóla prostupující celou skladbou. Gilmour je prostě génius.
Výborné album, které v mojí knihovně patří mezi ta nejlepší alba 80. let a ačkoliv má svoje chybky a jednu otravnou skladbu, nemohu jinak, než hodnotit plnou palbou, drazí přátelé. Takže 5/5. |
Registrace nového uživatele 
