Robert Plant
Rozhodl jsem se, dát si pěkně za sebou všechna alba Roberta Planta, což se tak nějak po Led Zeppelin nabízelo, a dobře jsem udělal, byly to krásné chvíle, které jsem při poslechu jeho hudby za posledních pět dnů zažil, a i když jsem nečekal žádná překvapení, několika jsem se dočkal, jednoho dokonce poměrně velkého. Už se tady o Plantově muzice napsalo hodně – já jsem třeba mnohokrát zmiňoval první dvě desky, které jsou (pro mě) naprosto zásadní – ale i tak budu rád, když se ke mně někdo přidá alespoň s nějakými reakcemi a komentáři.
Pictures At Eleven – 1982
Robert Plant se jako první rozhodl vydat sólovou desku, a točit ji začal už rok po smrti Johna Bonhama. Myslím, že i tady v klubu jsem někdy v minulosti sdělil svoje „kacířské“ myšlenky ohledně srovnání s Led Zeppelin. Nikdy se už nedozvíme, jestli by kapela hrála dál, třeba i dodnes, kolik studiových alb by ještě natočila, a hlavně, jakou muziku by dělala. Robert Plant mi tím, co předvedl na Pictures At Eleven a The Principle Of Moments, částečně odpověděl. Podařila se mu naprosto nevídaná věc, a je mi úplně jedno, jestli jsem jediný na světě, kdo si myslí - jeho první dvě alba jsou fantastická, až geniální, a poslech té nádherné muziky mi přináší velikou, nesmírnou radost už skoro čtyřicet let. Možná jen zmíním jednu skladbu, nejvíc připomínající Led Zeppelin, a zároveň asi nejlepší na celém albu, Slow Dancer, se skvělým Cozy Powellem za bicímí. Není tady jediné slabé skladby, za mě jasná bomba.
10/10
The Principle Of Moments – 1983
Jak jsem zde již několikrát psal, tuhle desku jsem poznal jako první, hned v roce vydání, a do smrti si budu ten silný zážitek pamatovat. V roce 1983 přišel do Holýšova, kde jsem byl na vojně, četař absolvent Pavel Beran (po němž jsem, bohužel neúspěšně, kdysi pátral na Facebooku), a ten měl walkmana, v té době naprosto neuvěřitelnou a převratnou věc. Nasadil jsem si sluchátka, a pustil si tohle nádherné album – a opravdu jsem nemohl věřit svým uším. Překvapila mě samozřejmě ta kvalita zvuku, ale hlavně, přátelé, hlavně ta muzika, tohle je pro mě nejlepší album, které kdy Robert Plant natočil, osm skladeb, a každá je bomba, těžko vybírat nějakou nejlepší, i když pro mě jsou zde asi dva aspiranti - Messin' With The Mekon a Thru' With The Two Step, která mě vždycky dojme, někdy až k slzám, jak je nádherná … to jsou ale tady opravdu všechny písničky. Možná oproti jedničce je tohle album měkčí, snad i popovější. Veliké plus je účast Phila Collinse, který, stejně jako na předchozí desce, hraje v šesti z osmi skladeb. Jsem hodně rád, že se po mnoha letech objevila živá nahrávka z té doby, King Biscuit Flower Hour, kterou sem kdysi postoval Percy. Je to z amerického turné v roce 1983, právě i s Philem Collinsem, kvalita je výtečná, a taky jsem si to znovu poslechl, abych se posunul k dalšímu studiovému albu. Pro mě jsou tyhle dvě desky Roberta Planta jakousi jeho první etapou, jsou to (možná skryté, i když pro mě ne) poklady ze začátku osmdesátých let, kdy žádné moc velké bomby nevycházely. Hledal jsem na youtube nějaká videa. Několik jich tam je, ovšem kvalita, obrazová i zvuková, je příšerná. Jedno se ale dá, a navíc je zajímavé, že kromě Collinse tam hraje také Pete Townshend:
Worse Than Detroit
10/10
Shaken 'n' Stirred – 1985
První překvapení, a to skutečně veliké. Když album vyšlo, neměl jsem ho moc rád, asi jsem byl i po těch skvělých prvních dvou zklamaný, a proto si ho nepouštěl zdaleka tak často nevedu si žádný posluchačský deníček (což je možná škoda), ale myslím, že jsem ho neslyšel mnoho, mnoho let. A při prvních dvou skladbách jsem si říkal, no jo, nelíbilo se mi právem, je to nějaká snaha o novou vlnu nebo co, prostě tahle deska mě nebaví. Jenže jak hrály další písničky, najednou jsem se do té muziky tak nějak víc a víc nořil, a víc a víc se mi líbila. A taky jsem si říkal, že je asi dobře, když jsem to album na spoustu let poslal k ledu, popřípadě k šípku. Uzrálo. A i já jsem asi uzrál. A až teď si uvědomuju, že je obdivuhodné, jak se dokázal Robert Plant během dvou let posunout, změnit, a jak se to povedlo i kapele, přesto, že kromě bubeníka hraje pořád ve stejné sestavě. Nádherná deska.
10/10
Now And Zen – 1988
Musím zcela upřímně napsat, že tohle album jsem miloval od prvního poslechu, a teď, taky po mnoha letech, jsem si s radostí a nadšením notoval všechny ty skvělé písničky, které tak dobře znám. I zde jsem byl docela překvapen, i když zdaleka ne tak, jako u alba předchozího, nicméně jsem nečekal, že budu až tak nadšený. Možná, že muzika tady je přístupnější, jednodušší, popovější, což mi ale vůbec nevadí. Určitě je ale hodně jiné, taky tady hraje úplně jiná kapela. Krásný zvuk, krásné (a časté) vokály, a krásné, téměř stěžejní klávesy. Opravdu jsem byl z poslechu nadšen a unešen, další bomba, úplně bez debat. A vybrat ze všech těch nádherných písniček dvě superbomby? Dance On My Own a Ship Of Fools. Jediné mínus je fakt, že jsem zjistil informaci o tom, že letos, 31. května zemřel Phil Johnstone, který měl obrovský podíl na tomto a následujících dvou albech Roberta Planta, nejen jako muzikant, ale i skladatel a producent.
10/10
Manic Nirvana – 1990
Tohle bylo jedno z mých prvních alb, které jsem měl na CD. A moc dobře si pamatuju, jak jsem byl nadšený. Líbila se mi ta tvrdá, syrová, zeppelínovská muzika, tak jsem zvědav, co tomu řeknu dneska. No, a řeknu – bomba!!! První tři skladby jsou opravdu tvrdé, drsné, rockové (ve druhé skvělé Hammondy), v I Cried trochu zklidnění, a celkově je to prostě nádhera, lahůdka, úplný balzám pro uši i pro duši – krásný zvuk, vynikající aranže (to „děravé“ hraní mě strašně baví), skvělé instrumentální výkony, Plant v úžasné pěvěcké formě … ale především super strhující muzika, poctivá, s duší, ne jako většina sraček (nejen) v té době. A jedeme dál, jedna bomba za druhou, trochu „progresivní“ She Said, opět hardrockový nářez v titulní skladbě, a pak jedna z mých nejoblíbenějších, jakoby koncertní Tie Dye On The Highway, s foukačkou. A už toho začínám mít dost. Jako v dobrém. Pět alb plus to živé s Philem Collinsem během čtyřiadvaceti hodin, musím si dát pauzu, a zamyslet se nad vším, co jsem napsal – a hlavně slyšel. Že je to páté album v řadě za plnou palbu je asi jasné – mimochodem, marně přemýšlím, kdo si podržel takhle vysokou úroveň svých nahrávek tolik let. A kdybych měl vybrat největší bombu, asi by to po dnešním poslechu byla ta nejkratší a asi nejpřekvapivější, Liars Dance.
10/10
Fate Of Nations – 1993
Po pěti úžasných albech – opakuju – komu se něco takového podařilo? - přichází první slabé, až špatné. A přitom úvodní skladba, Calling To You, je naprostá bomba, bohužel ale jediná. Ke světlejším okamžikům patří snad jenom 29 Palms, nespolkl jsem ani pokus o When The Levee Breaks v Promised Land, protože je zkrátka nepovedený. Nepíše se mi to snadno, ale při poslechu jsem si říkal, že je to jedna sračka za druhou, ta největší je pak zcela evidentně I Believe. A to jsem měl tohle album na CD a myslím, že ho hodně poslouchal, a asi se mi i líbilo – což ale mohlo být tím, že v květnu 1993 jsem poprvé viděl Roberta Planta živě na Slavii, a koncert byl vynikající.
3/10
Dreamland – 2002
Tohle album mě snad bavilo, když vyšlo, dneska jde ale úplně mimo mě, možná Darkness Darkness stojí za zmínku, jako, že se mnou alespoň trochu něco poslech téhle skladby udělal, jinak mě to opravdu vůbec, ale vůbec neoslovuje, pro mě naprosto zbytečná deska. Ono mezi námi ani jediné studiové album, Walking Into Clarksdale, které vydali Plant a Page v roce 1998, není žádná sláva. Utěšuje mě, že jsem v té době alespoň mohl oba mistry vidět na koncertě, údajně byl ten druhý, na kterém jsem byl (17. 11. 1998) lepší, než jarní. Mimochodem, pustil jsem si po letech i album No Quarter z roku 1994, a taky to není nic, co by mě nějak oslovilo.
3/10
Mighty ReArranger – 2005
Podobné pocity, jako u předchozí desky, nemám co napsat, tahle muzika mě míjí, nic mi neříká, ničím mě neoslovuje, nemám z ní žádnou radost.
3/10
Band Of Joy – 2010
Tohle album mě pro změnu nebavilo nikdy, odhaduju, že jsem ho slyšel jednou, když vyšlo, podruhé teď a potřetí si ho už nikdy nepustím. Slabý, špatný, blbý, zbytečný, otravný, navíc nějaký kántry nebo co, místy sladký až přiteplený, ne, takhle Roberta Planta vůbec nemám rád, tahle poloha mu prostě absolutně nesedí, až se mi skoro chce odplivnout … tohle album, podobně jako Dreamland, Mighty ReArranger a Raising Sand s Alison Krauss mi přijde jako jedna pořád dokola se opakující stejná skladba, bez nějaké větší změny, tempa, rytmu, melodie, dynamiky, a hlavně nálady – možná, kdybych chtěl spáchat sebevraždu, tak bych si takovou muziku pouštěl …
2/10
Lullaby And The Ceaseless Roar – 2014
A v podobném duchu pokračuje Robert Plant i na dalším albu, bohužel. Je tady několik světlých a příjemných okamžiků, ale celkově je to pro mě opět nudná a zbytečná hudba. Prvních pět desek takřka geniálních, druhých pět naopak skoro neposlouchatelných …
3/10
Carry Fire – 2017
Už před poslechem poslední studiové desky Roberta Planta jsem si říkal, že prvních pět si dám ještě jednou, na sluchátka a pěkně nahlas. A taky jsem to udělal. Tohle album jsem – s trochou nadsázky – přetrpěl. Pro mě je to od Dreamland skutečně taková jednolitá masa, nestravitelná, nezajímavá, nudná - muzika, kterou prostě nepotřebuju a nechci poslouchat, protože se v ní (pro mě) nic zajímavého neděje.
2/10
Takže pokud bych měl shrnout svoje pocity, strávil jsem za čtyři dny spoustu nádherných okamžiků s fantastickou hudbou jednoho z mých nejoblíbenějších a nejmilejších muzikantů, tedy s hudbou na jeho prvních pěti albech. Ta první dvě jsou opravdu naprosto dokonalá, mnohokrát mě napadlo srovnání s poslední studiovou deskou Led Zeppelin, která je prostě proti těmto dvěma špatná. A taky jsem si říkal, jakto, že jsou tak málo známé, když jsou to takové bomby, možná je to tím, že byl Robert Plant už hvězda, když vyšly, kdyby ho nikdo neznal, kdo ví. Při závěrečném poslechu jsem si užil všechny skladby, je to opravdu krásná muzika, výteční muzikanti, kromě již zmiňovaného Phila Collinse chci ještě upozornit na úžasnou baskytaru (Paul Martinez) a pravděpodobně pro Planta klíčového hudebníka, kytaristu Robbieho Blunta, který se podílel autorsky skoro na všech skladbách a řekl bych, že má prsty hodně i v aranžích. Znovu zopakuju, jak velké překvapení pro mě bylo třetí album, Shaken 'n' Stirred, při posledním poslechu jsem byl doslova nadšený, je tak jiné, než první dvě, a tak skvělé!!! Výborné jsou vokály Toni Halliday. Dostalo mě tak moc, že si říkám, jestli není nejlepší, jaké kdy Plant natočil, nádhera, nádhera!!! A podobné pocity jsem měl i u Now And Zen. Zase klobouk dolů před tím, jak je ta hudba jiná, jak se Plant opět posunul, to je naprosto neuvěřitelné, jedna skladba lepší, než druhá, nádherný, průzračný zvuk, krásné, promyšlené a chytré aranže, skvělá kapela, ale hlavně, hlavně ta nadpozemská hudba, která dojímá, doslova bere za srdce. A ano, po dnešním poslechu Manic Nirvana musím říct, že prostě všech těch prvních pět alb je fantastických, každé je nejlepší, když ho právě poslouchám, každé je jiné, a je to zkrátka naprosto neuvěřitelné, co dokázal Robert Plant během osmi let, to se opravdu nikomu dalšímu nepodařilo, aby se mnou jeho hudba takhle doslova lomcovala. Děkuju, Roberte.
|
Registrace nového uživatele 
