Registrace nového uživatele     Návod     Kluby     Archív  Lopuchu     Lopuch.cz  

Což takhle
dát si Lopuch?

Lopuch.cz

Jméno:
Heslo:
Podpora LCD:
 
Klub GENESIS [ŽP: 8 týdnů] (kategorie Hudba) moderují Vaklaf, Bubla, PepaNovacek.
Archiv
Domovská stránka aktualizována 28.7.2019 18:46
8.-14.1.2024: Cynic - Ascension Codes - 2021 (Jitka)
15.-21.1.2024: Ota Petřina - Super-robot - 1978 (Pepa)
22.-28.1.2024: Supertramp - Even In The Quietest Moments - 1977 (Ivan)
29.-4.2.2024: Linda Perhacs - Parallelograms - 1970 (Štěpán)
5.2.-11.2.2024: Brother Ape - A Rare Moment Of Insight - 2010 (Miro)
12.2.- 18.2.2024: Jouis - Dojo - 2014 (Honza)
19.2.- 25.2.2024: Kevin Gilbert – The Shaming Of The True - 2000 (Dan
26.2.- 3.3.2024: Sparks – Lil' Beethoven - 2002 (Petr)
4.3.- 10.3.2024: Jakszyk, Fripp and Collins – A Scarcity Of Miracles - 2011 (Jitka)
11.3.- 17.3.2024: Dux – Vladimír Padrůněk In Memoriam - 1986 (Pepa)
18.3.- 24.3.2024: 10cc – The Original Soundtrack - 1975 (Ivan)
25.3.- 31.3.2024: Lucifer's Friend – Banquet - 1974 (Štěpán)
1.4.- 7.4.2024: Persona Grata – Reaching Places High Above - 2013 (Miro)
8.4.- 14.4.2024: Return To Forever – Where Have I Known You Before - 1974 (Honza)
15.4.- 21.4.2024: Mr.Bungle – California - 1999 (Dan)
  Nastavení klubu     Nastavení práv     Homepage     Anketa     Přítomní     Oblíbené     Lopuch     Kategorie  
autor: 
text: 
vyplnit a 
Help

Nemáte právo psát do tohoto klubu.

[ 62181 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  
puschpull puschpull být nad věcí, pohoda a klid ... - AV-Com (Homepage) 8.8.2022 17:34 - Oblíbené kluby (21:33) 73131
OTneuvěřitelné!!
„Biden je válečný zločinec.“ Zakladatel kapely Pink Floyd rozhořčil Kyjev - Echo24.cz
pepanovacek PepaNovacek 8.8.2022 16:51 - Oblíbené kluby (20:44) 73130
Marillion - Happiness Is The Road – 2008

Na tohle album jsem se hodně těšil, a byl velice zvědavý, protože v době vydání jsem ho poslouchal skoro denně, a odhaduju, že jsem ho slyšel možná padesátkrát. O to větší bylo moje překvapení, jelikož jsem si ho v podstatě vůbec nepamatoval, jen takové záblesky, hodně minimální záblesky, hehe. A překvapení číslo dvě bylo, že se mi ta muzika dost líbila.


Jsem opravdu zmaten. Při druhém poslechu jsem si vyhledal svoje příspěvky o tomhle albu, abych se ujistil, že jsem se nespletl, a poslouchám to správné. Nepamatuju si fakt nic, no, asi staroba přichází, hehe. A přiznám se, že jsem měl podobné pocity, jako při Marbles – dlouhé, moc dlouhé, a místy nuda …


Dreamy Street
Zasněný a nádherný klavír s klasicky ukňouraným Hogarthem. Moc pěkná akustická miniatura na úvod alba.


This Train Is My Life
V podobném duchu je i druhá písnička, pomalá, melancholická, a zde to klasicky Marillion rozsvítí v refrénech. Parádní baskytara, a v poslední minutě pěkné sólo na kytaru, pod ním Hammondy, a gradace, kterou chlapci umí skutečně výborně. Jako celek po dvou posleších poměrně nuda, takhle rozpitvané po dvou skladbách veliká spokojenost. Ale máme za sebou teprve sedm minut, tak uvidíme, co se bude dít dál.


Essence
No, tak tady se ve slokách neděje zajímavého nic, v ukňouraných mezihrách je to ještě o něco horší, zaplaťpánbůh za tu změnu v čase 4:40 – nádherná pasáž s krásnými, skoro božskými vokály, to je opravdu moc povedené.


Wrapped Up In Time
Ovšem tuhle skladbu nezachrání nic, protože zachraňovat tady není co. Ten mustr s klavírem a ukňouraným zpěvem je opravdu už velice nudný.


Liquidity
Mezihra? Která má za úkol zastavit sestupnou tendenci?


Nothing Fills The Hole
Tak pokračujeme v podobném duchu. A jelikož je to duch nicneříkající, tak nemám k téhle písničce co říct, hehe.


Woke Up
No, hurá, konečně se zase děje něco zajímavého. Místy lehce do The Who, místy do Led Zeppelin, místy do The Beatles. Moc pěkná písnička, zatím vrchol alba.


Trap The Spark
Zdá se mi to nebo ne – nebo co, hehe? - že Hogarth tady zpívá od začátku pořád stejně, a pořád hodně ukňouraně? To na předchozích albech nebylo. Popřípadě jsem si toho nevšiml. Ale zde mi to přijde už fakt otravné. I když písnička je celkem pěkná.


A State Of Mind
Nezdá. Je to i tady. A já začínám být krajně rozčarován, až nespokojen, a vida – počet poslechů asi nehraje až takovou roli, jak bývá často (i mnou) prezentováno. Většinu alb jsem slyšel jen třikrát, tohle určitě padesátkrát – a výsledek? Aha? Jako ani tohle není špatná písnička, pěkná je ta tvrdší pasáž (asi refrén), ale jinak … nic moc …


Happiness Is The Road
Nejdelší, desetiminutová, titulní skladba. První tři minuty jsou ve stejném, tedy nudném, unylém, až otravném duchu, za zmínku stojí ty jakoby falešné klávesy. Pak se alespoň přidá kapela, a dá se ocenit pěkná baskytara. No a v polovině to potom nádherně zaburácí v refrénu, a já si oddechnu, že konečně slyším po delší době něco zajímavého. Jo, ten refrén je fakt nádherný, silný, to Marillion pořád umí. Aspoň tedy občas, a asi musí chtít, hehe.


Half Full Jam
První CD končí lehce psychedelicky (The Beatles 1966?), a končí zároveň – zaplaťpánbůh!!! - hezky. Hehe. Pěkná, tvrdá písnička, až místy do Led Zeppelin, s tou předchozí, a s Woke Up tři nejlepší písničky. Zatím. A super klávesy.


Thunder Fly
Výborná basa, nejen zvukově se stejně skvělými bicímí v úvodu (super činel jízdy) a varhany, takové celé (jakoby, hehe?) latinské. A poměrně tvrdé. Rozevláté mezihry, i ty se mi líbí – a není to jen tím, že jsou na sedm. Tady jsem spokojen a nemám co vytknout, parádní skladba na úvod druhého CD. A jako bonus v závěrečné gradaci je sólo na kytaru.


The Man From The Planet Marzipan
I začátek další písničky zní výborně – flažolety, basa hraná – jak se tomu, sakra, Honzo, říká? Takové to vytrhávání strun. Slap? Krásné jsou bubny v refrénu, to je radost poslouchat, zvukově, i tím, co tam Mosley hraje. Úžasná je pasáž po šesté minutě, taková psychedelická s tím zpomalením, to je fakt bomba. No, první dvě skladby z druhého CD mi udělaly opravdu velikou radost.


Asylum Satellite #1
Když tady zaburácí po minutě klávesy, tak to je, přátelé, mazec!!!! Druhé zaburácení v čase 2:30 je navíc fantasticky zabasované (možná k baskytaře nějaké pedály), a zní to božsky. Opakuje se to znovu ve čtvrté minutě plus k tomu ty vokály, a zatím si fakt užívám, a strašně mě to těší poslouchat. V čase 5:30 další level – k tomu všemu nářezu se přidá kytarové sólo. No, Ty vole, to je nádhera, další vrchol alba, a zcela jasná bomba. Copak se to s hochy stalo na druhém CD? Anebo se stalo něco se mnou? A ještě navíc krásný závěr ve stylu Pink Floyd. Překrásná písnička.


Older Than Me
Čtvrtá bomba v řadě. I když jen jednoduchý hudební motiv, opakovaný tři minuty dokola, ale krásný, na šest dob, pěkná je ta zvonkohra, krásná atmosféra, úžasné zvukově, prostě nádhera.


Throw Me Out
Tak já vážně nevím. Možná ne tak velká bomba, jako ty předešlé, nicméně už pátá. Celkem jednoduchá skladba (místy mi opět připomíná The Beatles), ale velikou pohodu a radost z těch písniček cítím, jsou takové vymazlené, chlapci si vyhráli s aranžemi, a navíc tam taky slyším ten obrovský nadhled, všichni jsou prostě mistři svých nástrojů. Tahle půlhodina z druhého disku je zatím naprostá bomba, a já skoro nevěřím svým uším.


Half The World
Už je mi to blbé, hehe. Další krásná písnička. Nechci se opakovat. Nádherné vokály. Stačí.


Whatever Is Wrong With You
Jeden by řekl, že když se během čtyř minut opakuje (odhaduju) dvacetkrát dokola refrén, že to je málo. Není, když ten refrén má nádhernou melodii, a když ho hrají Marillion s tou úžasnou gradací, kterou umí jen oni. Sedm skladeb, sedm bomb. A je mi jedno, jestli si o tom myslí někdo něco jiného.


Especially True
A i když je to neuvěřitelné, tak kapela drží úroveň i v osmé, předposlední skladbě, která je celkem tvrdá. Tohle druhé CD je fakt bomba.


Real Tears For Sale
Ano. Je. To bomba. Nemám už čas se vracet k prvnímu disku, a jsem vážně zvědav, jaké bláboly napíšu po závěrečném kolečku. Momentálně jsem přesvědčen o tom, že tohle druhé CD patří mezi to úplně nejlepší, co kdy Marillion nahráli. Nevím a nechápu, čím to je, buď jsem Mimoň, anebo je to prostě fakt bomba. Devět skladeb, všechny naprosto úžasné, a já jsem nadšen.


Takže, kamarádi milí, co asi tak napíšu závěrem? No, že mám chuť napálit albu plný počet čeho Collins, za tu druhou desku, která je skutečně fantastická. Ale asi bych se neměl nechat strhnout, takže to neudělám. A opakuju – jsem velice zvědav, a moc se těším, na závěrečné kolečko, které s Marillion budu absolvovat někdy v září, v říjnu – ono si to všechno tak nějak sedne. Je to ale maratón, co? Zatím asi nejdelší, co jsme tady v klubu měli … dvacet alb …


9/10
keysersoze KeyserSoze - kronikář klubu Genesis 8.8.2022 16:41 - Oblíbené kluby (21:35) 73129
:-)
antony Antony Jsem DR SNOP / Klaun ve věku hudby - Pravda o G.AY klubu hešíků 8.8.2022 16:36 - Klub Hudební klub (21:00) 73128
VaklafObrana proti agresi není zábava, nýbrž oprávněná nutnost. Bez smajlíku.
vaklaf Vaklaf 8.8.2022 16:16  73127
AntonyŽe tě to pořád baví :-)
antony Antony Jsem DR SNOP / Klaun ve věku hudby - Pravda o G.AY klubu hešíků 8.8.2022 15:50 - Klub Hudební klub (21:00) 73126
Nejsem v rozporu. Proces poznávání má různé křivky průběhu.

Žádný názor zde vyjádřený není prezentován "jako obecně platný a pro všechny závazný". Příčetný čtenář s patřičným nadhledem to tak dokáže vnímat. Jen paranoidní podsouvači výmyslů tvrdí opak, když hledají způsob, jak někoho očernit.
Stejně tak samozvaní arbitři slušnosti tady předvedli nátlak, abychom za každý svůj příspěvek předposraně dávali omluvnou sentenci..
artfan Artfan 8.8.2022 14:29  73125
No to asi ano, s tím se jako se základním předpokladem dá možná souhlasit. Ale v konkrétním případě našeho hodnocení Marillion, kdy se jedná o období několika desítek let a mnoha alb nelze přeci šmahem interpreta odsoudit za jednu desku, která se mi nelíbí, nesedne mi a už se o něj nezajímat. Kde je ta naděje, radost z poznání, že někdy to může být i lepší. A to vede k tomu, dát skupině příležitost. To je můj subjektivní názor a neprezentuji ho jako obecně platný a pro všechny závazný.
antony Antony Jsem DR SNOP / Klaun ve věku hudby - Pravda o G.AY klubu hešíků 8.8.2022 14:15 - Klub Hudební klub (21:00) 73124
Poznávání neznámých nahrávek je proces náročný na čas. Vo tom žádná pochyba.
Ovšem už po poměrně krátké době se dá odhadnout směr, kterým to půjde. Jestli do nevábného guláše, nebo zda má zážitek tendenci rozkvétat. Další poslechy určí hlavně jen úroveň, do níž všechno poklesne, či dostoupá. Přičemž u těch prvních má smysl zájem o nahrávku včas zabalit a věnovat se něčemu smysluplnějšímu. A u těch druhých se zase nedá mluvit o unavování. Už samotné "unavuje" cosi o interpretovi napovídá.. :)
Takže chápu každého, kdo se na beznadějné tragédy vykašle a neobětuje jim nadbytečné množství času.
artfan Artfan 8.8.2022 13:48  73123
Miro...počúvať to ako "novinku" a ešte toľko albumov naraz, to nepochybne unavuje a je z toho v hlave "recyklačný guláš" ... Vystihl jsi to přesně.. Ale snažím se a na ta závěrečná tři alba se i těším, jelikož očekávám "zvýšení kvality"...
puschpull puschpull být nad věcí, pohoda a klid ... - AV-Com (Homepage) 8.8.2022 13:37 - Oblíbené kluby (21:33) 73122
Mě to splývá, celé toto období kapelyjak už jsem psal:
Happiness Is The Road 2008
Další nicneříkající album ze špatného období (2007-2009)
20% (1/5, 2/10)
mayak1 Mayak1 I live in a progg bubble ... 8.8.2022 13:30  73121
Ivan... ja Ti úplne rozumiem, Marillion je beh na dlhú trať a keď si si to zamiloval postupne pred cca 20 - 25 rokmi - ostáva to, ako stará láska, počúvať to ako "novinku" a ešte toľko albumov naraz, to nepochybne unavuje a je z toho v hlave "recyklačný guláš" ...
Marek a Sam sú na tom v grunte, ako ja, takže to vnímame aj rokmi, aj nespočetnosťou posluchov, aj tým, že to už máme, ako súčasť DNA v sebe v podstate navždy ... u mňa ešte aj silné emócie z koncertných zážitkov ...
artfan Artfan 8.8.2022 11:08  73120
MiraHezky napsané hodnocení. Byť celkem diametrálně odlišné od mého, ale nerozporuji Ti nic, ani žádné významné vlnuvky nečmárám... :-)
artfan Artfan 8.8.2022 11:02  73119
Marillion – Hapiness Is The Road (2008)

Já to tušil. 110 minut „nové“ hudby hned po roce od vydání předchozího alba, to nemohlo věstit nic dobrého. A pouhý rok po albu, které nebylo „bohvječo“.
Pouze některé skladby mě něčím zaujaly a motivovaly k tomu, abych o nich vůbec něco napsal. Je jich smutně málo.

Přitom první skladbou Dreamy Street album začíná vcelku nadějně. Intimní až prostá skladba pouze s klavírem, myslím v tvorbě Marillion ne moc typická a celkem se mi líbila. Třetí Essence hezky začíná z ticha klavírem, ozývají se náznaky dramatičnosti ve zpěvu, hezký doprovod, ale dál už jen nevzrušivé pomalé tempo, co uspává. Pak už na prvním albu jen nejdelší Happiness Is The Road , kde se objevovala zrnka hledání originálních motivů a postupů. Řekl bych mezi jednookými král čili nej na dvojalbu.

Druhé album se mi zdálo celkově o něco lepší, takže se dostalo aspoň na solidní úroveň. Ale „neduhy“ prvního alba jsou i zde.
U The Man From Planet Marzipan je to zvláštní a zajímavý rytmus a doprovod, slyším housle nebo co, celkem slušná skladba. I Asylum Satelitte 1 se mi jeví jako celkem dobrá… Znovu se potvrzuje, že mi od nich sedí víc delší skladby, kde se dovedou vyjádřit pestřeji. Vyzdvihl bych kytarové sólo v druhé části skladby a vůbec celou závěrečnou část. Older Than Me mě zaujalo zvláštní až vánoční atmosférou. U Throw Me Out jsem s povděkem poslouchal klávesové či živé smyčce a vokály alá ELO. Skladba mi přišla jako pokračování té předchozí. No ještě možná závěrečná Real Tears For Sale snese kritiku, hlavně za druhou polovinu. A to je vše, co jsem z celého dvojalba považoval za pozoru hodné…

Připadá mi, že skoro všechno, co je na tomto dvojalbu, jsem od Marillion už slyšel. Většina písní je si dost podobná. Je to jako řídká polévka a jen málo ochucená. Netvrdím, že by skladby byly vyloženě špatné, ale jsou málo zajímavé, nejsou pestré, vrstvené, málo se snaží posluchače získat a sází na prověřené postupy s tím, že to bude stačit. Jakoby se pánové autorsky vyčerpali a přistoupili k recyklaci dřívějších nápadů a postupů. Opravdu nevidím smysl a důvod toho, proč natočili a vydali tak dlouhou desku v tak krátkém časovém úseku po té předchozí. Celkově zklamání a únava z hudby Marillion.

Takže tak tak:

1,5/5
puschpull puschpull být nad věcí, pohoda a klid ... - AV-Com (Homepage) 8.8.2022 07:38 - Oblíbené kluby (21:33) 73118
Poslouchám:Tyhle Mongoly mám docela rád. OPo delší době poslouchám. Mám tu nějaká tři alba ..
The HU

The Hu vyměnili v "I'm Mongol" bujné oře za čtyřkolky - musicserver.cz
mayak1 Mayak1 I live in a progg bubble ... 8.8.2022 00:14  73117
Marillion – Happiness Is The Road (2008)
Pätnásty štúdiový počin Marillion má pomerne špecifické okolnosti svojho vydania pre poslucháčsku a fanúšikovskú verejnosť a tiež dosť variabilný spôsob, akým ho kapela vypustila do sveta.


To najzásadnejšie je, že „Happiness Is The Road“ vyšlo v globále, ako dva parciálne albumy, emitované súbežne, ale aj s možnosťou kúpiť/nekúpiť si jeho CDs verzie nezávisle od seba s pod/titulmi „Essence“, resp. „The Hard Shoulder“, samozrejme s individuálnym, neduplicitným materiálom. Takže v jadre je to „klasický“ dvojalbum, podobne, ako „Marbles“. V maloobchodnej sieti predaja bol tento model uplatnený najmä v USA a v Poľsku (moje hlavné teritórium, kde som kupoval fyzické CD nosiče).


„Happiness Is The Road“ nie je koncepčné dielo, ale jeho spojovaciou líniou je fakt, že Steve Hogarth začal čítať knihy, ktorých autor je (ešte žijúci) nemecký filozof a duchovný učiteľ Eckhard Tolle (väčšinu jeho kníh mám tiež preštudovanú) a nechal sa zásadne ovplyvniť, čo sa výrazne premieta predovšetkým v textoch (dvoj)albumu.


Zároveň Hogarth priznáva, že miesto pôvodne plánovaného klasického albumu vlna momentálnej inšpirácie a invencie celej skupiny nahromadila toľko materiálu, že nakoniec je z toho takmer 110 minút hudobnej produkcie ...


Na tomto dvojalbume Marillion zase raz výdatne experimentujú – predovšetkým s atypickými hudobnými nástrojmi pre rockové vyjadrenie hudby, ako sú cimbal, pumpový kostolný organ, zvonkohra, rolničky, lesný roh, harfa a citara, čo veľmi príjemne ovplyvňuje výsledné aranžmá jednotlivých skladieb.


Popisovať dvadsať kompozícií individuálne nemienim, všetky považujem za veľmi dobré, alebo výborné, vyložený prepadák, či iritujúci track sa tu iste nenachádza ani náhodou. Môžem vypichnúť len to, čo považujem za isté vrcholy tohoto diela.


Na prvom albume „Essence“, kde je prevaha skôr komornejších a snivejších songov je skvelá, takmer pecka „Trap The Spark“ a samozrejme úplným vrcholom - najdlhšia na celom dvojdisku, desať minútová titulná kompozícia „Happiness Is The Road“. Jediným negatívom je dvojminútové, vydavateľsky nezmyselné Ticho, ktoré oddeľuje práve túto titulnú skladbu od tej celkom poslednej na tomto prvom disku.


Druhý album „The Hard Shoulder“ je o niečo viac rockový, častejšie priamočiarejší a dynamickejší – obsahuje môj veľmi obľúbený koncertný kúsok „The Man From Planet Marzipan“, ktorý má v živej verzii špeciálne hypnotický účinok, aj preto, že býva modifikovane, hutnejšie a ešte lepšie zaranžovaný, pecka je aj vyše deväť minútová „Asylum Satellite #1“ s nádherne skreslenou gitarovou hrou Steve Rotheryho, krehkou krásou je „Older Than Me“, čarovná je „Whatever Is Wrong With You“ a záverečná „Real Tears For Sale“ je vysoko dôstojnou bodkou za maratónom najdlhšieho diela v štúdiovej diskografii Marillion.


Ľubovoľný poslucháč môže v materiáli dvojalbumu „Happiness Is The Road“ počuť vplyvy trebárs Beach Boys, Beatles, Radiohead, Pink Floyd, The Doors, či Davida Bowie-ho, alebo kohokoľvek iného – ja tam počujem iba Marillion s ich aktuálnymi parciálnymi experimentami, snahou – vrámci možnosti sa zase niekam posunúť a byť najmä sebou samými. Nič viac ...


(Dvoj)album „Happiness Is The Road“ vydala kapela koncom roku 2008 a turné k nemu absolvovala v našich končinách v únoru/februári roku 2009 a mal som opäť raz možnosť ho vidieť/počuť na živo v Krakowe v hale Wisla ...



9/10



https://www.setlist.fm/setlist/marillion/2009/hala-wisly-krakow-krakow-poland-63d21a17.html

[ 62181 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  

(c) 2001-2011 Lopuch.cz   
Kontakt