Yes – Relayer – 1974
Tuhle desku znám strašně dlouho. A strašně dobře. Myslím, že to bylo na podzim roku 1979, kdy jsme jí ve Vlkově na chmelu poslouchali často z Maryho polského kotoučáku Unitra. Nepřekvapilo mě, jak moc se mi líbí, protože to se (většinou) ani po letech nemění, nečekal jsem ale, že budu nadšený až do té míry, že mě budou napadat myšlenky o tom, není – li Relayer lepší, než Close To The Edge. A taktéž mě hodně překvapilo, jak moc jsou si tahle dvě alba podobná. Podle mě, samozřejmě, nikomu svůj názor nevnucuju. To mě doslova ohromilo, jelikož jsem si to uvědomil až při současných posleších. The Gates Of Delirium je jako Close To The Edge, Sound Chaser jako Siberian Khatru a To Be Over jako And You And I. K úplné dokonalosti tak vlastně chybí jen prohození dvou skladeb na druhé straně. Jsem skutečně zvědav, jestli někdo další bude mít podobný názor, nebo budu sám, kdo to takhle slyší.
The Gates Of Delirium
Žádnou jinou skladbu jsem v rámci hodnocení Yes neposlouchal tak často a tak pozorně. A přesto, nebo možná právě proto o ní nejsem schopen mnoho napsat. Uvažoval jsem o tom, že jí rozeberu, jak nejvíc – a nejlépe – budu umět, což by ale vyžadovalo dalších mnoho poslechů a spoustu času, takže bych to zcela jistě nezvládl v termínu. Ale upřímně – to není ten hlavní důvod, proč jsem se rozhodl být stručný, čas bych si nakonec našel, a napsal svoje hodnocení třeba až koncem týdne. Při poslechu této fantastické kompozice jsem se nechával unášet překrásnou – a ano, geniální a neuvěřitelnou – hudbou – a nechtělo se mi ty svoje úžasné (a nepopsatelné) pocity rušit nějakým pitváním, rozebíráním a počítáním. A nechtěl jsem tím otravovat ani Vás, hehe. Takže krátce - The Gates Of Delirium je naprosto mistrovské dílo, nad kterým skutečně zůstává rozum stát, a jak jsem nevěřícně kroutil hlavou nad tím obrovským propadem u Tales From Topographic Oceans po Close To The Edge, tak teď si hlavu zase můžu ukroutit, protože opravdu nechápu, jak mohli vymyslet, zaranžovat, nazkoušet a nahrát takovouhle nádheru. Je tam skutečně hodně not (myslím, že kdysi tady o tom psal Luděk, Olias), a je to skutečně velmi, velmi složitá hudba – rytmicky zcela jistě, ani jsem se nesnažil to počítat – Close To The Edge je proti tomu jednoduchá, „obyčejná“ písnička. Nevím, co se tenkrát s hochy stalo, ale povedlo se jim něco fantastického, úžasného, překrásného. V nejdelší skladbě Yes vůbec (pokud se nepletu) je opět naprosto všechno, co na téhle kapele miluju. Při mnoha posleších na sluchátka, které jsem za uplynulý týden absolovoval, jsem skutečně žasnul a nevěděl, na co se soustředit dřív. Nechci se opakovat s tím, jak důležitá je instrumentální zručnost, to je naprosto jasný fakt, který chápe každý. Tady vlastně „trčí“ úplně všichni, každý nástroj, a je těžké se na něco zaměřit a něco vyzdvihnout, protože všechno je zde dokonalé. Napadlo mě teď, jak píšu, slovo SKLÁDANKA. Začnu, možná pro někoho překvapivě, bicími. Alan White je výborný bubeník, mám ho moc rád, to považuju za důležité zmínit, stejně jako fakt, že vůbec není jeho vinou, jak slabé je Tales From Topographic Oceans. Bohužel ty bubny jsou tady takové utopené, nečitelné, rozmazané, on vůbec zvuk na celém albu je poněkud zvláštní, až divný. Vzpomínal jsem na Phila Collinse (to už ale i při Close To The Edge), a jeho nejen brilatní, čistý a průzračný zvuk na deskách Genesis té doby, ale i na jeho styl a úroveň, která mi přijde podstatně vyšší, než u mistrů Bruforda a Whitea. Raději mám to video z Yes: Live – 1975 at Q.P.R., kdy Alana i vidím – a užívá si to náramně. Podobně Jona Andersona – je super ho vidět s kytarou na krku, mladého, vlasatého, jak i naživo zpívá naprosto fantasticky, a ještě skvěle hraje na perkuse. Třetí do skládanky je Steve Howe. Na videu je vidět, že vyměnil toho jazzového Gibsona ES - 175 za kytaru Fender Telecaster. Skvělá je tady i steel kytara, a několikrát mě napadlo, že tuhle skladbu musel mít hodně rád Ota Petřina a že ho možná inspirovala k některým věcem ze Super Robot. Patrik Moraz a jeho klávesy, to je další díl skládanky, a nutno říct, že velice zásadní. Jak se mi tak při psaní honí hlavou různé myšlenky, tak si říkám, že v podstatě každý v Yes byl nahraditelný, Bruford i Wakeman, a že tři zdaleka nejdůležitější členové kapely byli Anderson, Squire a Howe, i ti nahraženi sice byli, ale kapela bez nich zdaleka nebyla tak dobrá. Patrik Moraz Wakemana nejen nahradil, ale díky němu natočili Yes asi nejvíc jazzové album. Jeho hra se mi strašně líbí, a kapelu podle mého obrovsky posunul. Musím samozřejmě zmínit i fantastické vokály, taky propracované aranže, no, a nakonec jsem si nechal opět naprosto famózní baskytaru. Každý v této kompozici předvádí v podstatě sólový výkon, ale Chris Squire vyčnívá úplně nade všemi. Opravdu mi místy skoro vyhrkly slzy nad tou nádherně vymyšlenou a zahranou basou, no a tak jsem začal znovu hledat na youtube – a našel. Nebojte, nebudu Vás zatěžovat a otravovat tím, na kolik dob jaký takt a v jakém čase je, jako jsem to udělal v případě Siberian Khatru, ale jedno video sem dám – bez komentáře, pouze s konstatováním, že Chris Squire byl opravdový génius, a že to možná udělá radost někomu dalšímu, třeba Honzovi:
The Gates Of Delirium – Bass Cover
A zbývá tedy už jen dodat, že samozřejmě nejdůležitější je hudba samotná, a pro posluchače potom ten finální výsledek, ale složený je, milí kamarádi ze všech výše uvedených ingrediencí, a jelikož se tady sešlo opravdu všechno, máme co dočinění s jednou z nejlepších rockových kompozic všech dob.
Sound Chaser
Asi nejjazzovější skladba na nejjazzovějším albu Yes, určitě taky díky tomu skvělému elektrickému pianu. V úvodu se vytáhl i Alan White se svým skorosólem na bicí. Po třech minutách veliké jízdy přichází zklidnění, kytarové sólo, ke kterému se přidají klávesy, a působí to docela tajemně. Líbí se mi, jak Steve doslova tahá z kytary tóny, na videu je vidět, že to dělá pomocí nějakého pedálu. Pak se ozvou tympány, a i díky nim to zní celé jako vážná hudba, přidá se zpěv, a vracíme se znovu na začátek, tedy elektrické piano a bubny. No, a jestliže to doteď byl mazec jako prase, tak v čase 6:30 Yes přepnou na další level – hraje se na pět dob, a kapela střídá tempa, což je opravdu super - pomalu, rychle, pomalu – fakt bombastická pasáž. Následuje moje oblíbené čačačá čáča, čačačá čáča, a pak vrchol celé skladby – sólo na minimoog, tentokrát pro změnu na šest. Tady je Patrik Moraz opravdu fantastický. Po závěrečném maglajzu, který jsem se opět ani nesnažil rozklíčovat – jen mě tady zaujalo, že kapela hraje na pět a klávesy do toho jedou nějakou melodii v úplně jiném rytmu zazní ještě jednou čačačá čáča, čačačá čáča, a zakončena je tahle paráda unisono laufem. I v případě téhle skladby jsem hledal, co hraje baskytara, a Honza (nejen) se může, stejně jako já, kochat a rozplývat:
Sound Chaser – Bass Cover
To Be Over
Jako mi na Close To The Edge přijde „nejslabší“ And You And I, tak tady je to tahle skladba. Pořád je to ale samozřejmě bomba. Nádherná, pomalá, zasněná písnička se skvělými kytarami (Steve střídá Telecastera se steel kytarou) výborným klávesovým sólem ke konci, a opět nádhernou baskytarou. Jo, jo, Yes ve své vrcholné formě, včetně vícehlasů, které si člověk lépe vychutná sledováním videa.
Tak se na závěr pěkně vrátím k tomu, co jsem psal v úvodním odstavci. Relayer znám přes čtyřicet let, a spolu s Close To The Edge je to album, které jsem slyšel asi nejvíckrát, a znám ho takřka nazpaměť. Vlastně až doteď mě nenapadlo tyhle desky srovnávat, a opravdu jsem byl překvapen tou podobností. Obě patří mezi vrcholné nahrávky, nejen kapely. A Relayer je momentálně na vrcholu úplném. Třeba po závěrečném poslechovém kolečku svoje názory znovu přehodnotím, nícméně je jisté, že tohle album, které miluju od prvního poslechu, je fantastické, dokonalé, překrásné.
10/10
Pro úplnost – poslouchal jsem i ten remix Stevena Wilsona, a musím upřímně říct, že se mi nelíbí, působí na mě tak nějak měkce, ořezaně. |
Registrace nového uživatele 
