Pink Floyd 1987-1993
Výhodou na straně Gilmoura a spol. bylo, že jakmile vyjedou na turné, tak jméno Pink Floyd přiláká davy lidí na stadiony, a i kdyby nová deska propadla, lidi přijdou na staré hity. Album nepropadlo a odvážně ho hráli celé, jako by se nechumelilo. Z Dark Side hráli Time, Money, Us And Them a poměrně překvapivě On The Run (asi hlavně kvůli efektu explodující postele nad hlavami diváků). Z Wish You Were Here titulní věc a zkrácenou první půlku Shine On, ale pro mě docela překvapivě i Welcome To The Machine. Z Animals nic, asi to Gilmourovi ani Wrightovi nesedělo a bylo by to dlouhé. Z The Wall hráli Brick 2, Comfortably Numb a Run Like Hell, čili hit plus Gilmourovy věci. Ze vzdálené historie oživili skvělou One Of These Days a dokonce i Echoes, která původně zahajovala koncerty, ale jak už jsem psal u Meddle, rychle ji vyhodili. Škoda. Set list se kromě toho v podstatě nijak neměnil, jenom v průběhu turné přidali ještě Great Gig. Tony Levin chytře usoudil, že by se na turné nudil, takže nastoupil Guy Pratt, dodnes zásadní spolupracovník Gilmoura i Masona, který to svým dravějším stylem oproti Watersově éře trochu oživil. Masona jistil perkusionista Gary Wallis a Wrighta dobře doplňoval Jon Carin. Druhým kytaristou se stal kamarád kapely Tim Renwick. Se saxofonem se nevrátil Dick Parry, ale byl tu osmdesátkový zjev Scott Page, kterého si vybrali i jako showmana. K tomu samozřejmě zpěvačky. Jestli se dá tomu turné něco vytknout, tak je to neměnnost set listu. Je pravda, že větší experimenty v tomhle směru dělali naposled tak v roce 1970, ale přece jenom při turné trvajícím dva roky to mohli nějak prostřídat, třeba přestat hrát A New Machine a Terminal Frost a zařadit nějakou další klasiku.
Koncertní album Delicate Sound Of Thunder se mi vždycky líbilo. Je živější než PULSE. Věci z Momentary Lapse tady jsou skvělé, zejména bych zmínil Yet Another Movie, Sorrow, Dogs Of War a krásný nový syntezátorový úvod v On The Turning Away. Občasný slap (třeba v Shine On, hehe) mě neuráží a Pratt je celkově výborný, třeba v Time nebo pod kytarovými sóly v Brick. Taky mě baví, jak Watersovy party v Comfortably Numb převzal Wright (s Carinem). Pratt zase skvěle zpívá duet v Run Like Hell.
Jsem ale rád, že na boxu The Later Years vyšla rozšířená verze tohoto alba. Ne že bych tak moc toužil po koncertní verzi A New Machine nebo On The Run, ale One Slip, Great Gig (ta je teda skutečně procítěná, heh) a zejména Welcome To The Machine (bez saxofonu, hehe, se zajímavým kytarovým sólem na konci, které podle mě hraje Renwick) stojí za to. Některé věci z Momentary Lapse plus přídavky jsou až o minutu delší (nesestříhaná sóla), což je v pořádku. Gilmour to ale přehnal s revizionismem v Money, která je naopak o více než minutu kratší, protože vystřihli část jamu uprostřed, zejména Prattovo slap-baskytarové sólo. Asi bylo předmětem kritiky pinkfloydovských ultras, ale prostě k tomu patřilo. Dále v mixu poněkud utlumili druhého bubeníka Wallise, a naopak zvýraznili Masonovy a hlavně Wrightovy party, což vítám. Je to podle mě výborná nahrávka. Jediné mínus je absence jakékoli nahrávky Echoes, byť třeba jako bonusu. Nevěřím tomu, že to nemají nahrané alespoň z mixpultu.
Třešničkou na dortu je hodně předělané video z koncertu. VHS Delicate Sound of Thunder jsem si kdysi pod dojmem PULSE koupil, ale ty prolínačky a tuny zpomalených detailů hmatníku Gilmourovy kytary mě docela nasraly a nikdy mě na to nebavilo koukat tolik jako na PULSE. Nová verze je v tomhle mnohem lepší. I na ní je patrná snaha, aby byli víc vidět Gilmour, Mason i Wright.
Pěkný je i televizní koncert z Benátek, který vyšel taky na Later Years. Po skončení turné ještě zahráli kratší set na festivalu v Knebworthu. O tom jsem četl, že některé skladby tam jsou fantastické a jiné příšerné. Mně se to celkem líbí všechno, hehe.
V roce 1991 nahráli soundtrack pro dokumentární film La Carrera Panamericana o nějakém automobilovém závodě Latinskou Amerikou kterého se účastnili Gilmour, Mason a jejich dlouholetý manažer O‘Rourke. VHS s tímto dokumentem se podle mě prodávala jenom díky soundtracku od Pink Floyd, který samostatně ani v žádném boxu nevyšel. Což naprosto nechápu. Jsou tam zkrácené věci z Momentary Lapse, ale hlavně tehdy nově nahrané jamy Gilmoura, Masona a Wrighta, které nejsou o nic horší než dema na Later Years nebo materiál, co vyšel na Endless River. Jediná možnost, jak si to poslechnout, je ze zvukové stopy filmu, se vším mluvením atd. Tohle je asi nejlepší, pěkný jam Pan Am Shuffle: https://www.youtube.com/watch?v=gBwQ64GSsvw Celé je to tady: https://www.youtube.com/watch?v=dJn8JD9EtTg (žádné takové „EP“ samozřejmě oficiálně nevyšlo).
Gilmour v letech před Division Bell taky nahrál nějaké soundtracky k různým dokumentům, ale samozřejmě nic z toho nevyšlo a slyšel jsem je asi tak jednou. |
Registrace nového uživatele 
