Pink Floyd - The Division Bell - 1994
Kdybych měl jednou větou vyjádřit svoje pocity z tohoto alba, vypadalo by to asi takhle: „Velice příjemná, taková ospalá muzika, hodně emotivně spojená s pražským koncertem v roce 1994, povedená deska, kterou mám rád téměř bezvýhradně.“
Když jsem psal o Animals, myslel jsem si, že je to poslední vrcholné album Pink Floyd. Vím, že se budu zase opakovat, ale tohle naše společné hodnocení je prostě skvělé. Člověk poslouchá za prvé všechny desky chronologicky, za druhé s tím, že se o nich má nějak smysluplně vyjádřit, a za třetí se dozvídá spoustu informací a jiných názorů od ostatních recenzentů. A mě to fakt hrozně moc baví. Navíc tady před pár dny Honza a Tučňák vysvětlili svoje postoje ohledně toho, že by všem albům naložili bez mrknutí oka plné palby, ale v rámci hodnocení pak rozlišují a jsou schopní jít dolů – Honza tedy pouze v rámci své dvoubodové škály, Tučňák ovšem i klidně na dva a půl bodu. Pro někoho nepochopitelné a nepřijatelné, já to ale chápu, a přijde mi to rozumné a správné. Takže už při psaní o A Momentary Lapse Of Reason jsem s (milým) překvapením a s radostí zjistil, že bych tomuhle albu dal bez problémů plnou palbu, což jsem následně, v rámci povolených korekcí, taky udělal. No, a teď tady máme další desku, a já se ocitl v podobné situaci.
Z jedenácti skladeb na albu mám trochu problém pouze s jednou. Úvodní Cluster One není žádná bomba, ale je to takový příjemný instrumentální úvod, taková pomalá předehra k druhé skladbě, What You Want From Me, což už ovšem bomba je. Bluesová věc, skvělý zpěv, krásný zvuk, takový načechraný, pěkné vokály, líně, ospale, pomalu, ale taky tvrdě a valivě to jede a šlape, nádherná písnička. Poles Apart je taky velmi povedená, řekl bych taková skorobomba. Chtěl jsem napsat, že se mi tady moc líbí baskytara, na kterou hraje Guy Pratt, ale nenapíšu, protože na ní hraje překvapivě David Gilmour. Pěkné Hammondy, krásné sólo na kytaru, Davidovi to zpívá báječně a celé to má prostě Pinkfloydovskou atmosféru. A instrumentálkou Marooned pokračujeme skoro v typickém stylu Pink Floyd sedmdesátých let, zase skorobomba a povedený „návrat ke kořenům“. A Great Day For Freedom je pro mě druhá bomba. Je docela možné, že s Markem budeme zase vepři, hehe, podobně jako se skladbou On The Turning Away. Hranice mezi uměním a kýčem, případně sračkou, může být někdy velice tenká a křehká, já jim ale tuhle písničku zkrátka a dobře žeru. A přichází nejslabší skladba z celého alba, Wearing The Inside Out. Je smutné, že zrovna tohle je jediná věc, kterou složil a zpívá v ní sólově (po mnoha letech) Richard Wright, opravdu se mu tahle písnička nepovedla, je to slabota, hudebně i pěvecky, takové utahané, unavené, kolovrátkové. Jestli je pravda, že během dvou týdnů společného hraní a skládání měli Pink Floyd pětašedesát skladeb, tak by mě zajímaly ty ostatní, které složil Wright, protože kromě poslední asi minuty, ve které je sólo na kytaru, je tohle prostě nuda. Ale zaplaťpánbůh následuje bomba číslo tři, skladba Take It Back. Nádherná, krásná písnička, nemám co dodat, jen snad, že mi trochu připomíná U2. Coming Back To Life je asi nejvíc popová písnička, což mě ale vůbec nevadí. Krásně to šlape (+ ©Honza more cowbell), nádherná basa, pěkná, vzdušná kytarová sóla, fakt paráda, možná trochu jednodušší, ale moc se mi líbí, a váhám mezi bombou a skorobombou. Začátek Keep Talking zní trochu jako Red Rain a trochu víc jako Mercy Street, a Lost For Words zase jako U2 a Dire Straits, a jelikož nemám co dalšího k těmto dvěma skladbám říci, tak z toho je poznat (nebo mělo by), že u nich váhám pro změnu mezi skorobombami a skoronormálními skladbami, jestli mi jako rozumíte. Ale co už, že jo, hlavně, že teď je tady bomba největší, tzv. bomba bomb, s klidem napíšu že i v rámci celé tvorby Pink Floyd, a to je závěrečná High Hopes. Opravdu strašně krásná skladba. Jsem už fakt zvědav, co o albu napsal Honza a Tučňák, tak jen zmíním čas 5:15 (The Who – Quadrophenia, hehe), kdy zazní break na bicí a po něm asi nejkrásnější a nejpůsobivější dvě minuty na desce – nádherné kytarové sólo s orchestrem (anebo jsou ty smyčce nahrané přes nějaký syntezátor, to nepoznám), kdy mě zase napadají výrazy jako ospalé, pomalé, líné, ale v pozitivním významu, takové prostě typické, jak mám na Pink Floyd rád. A na baskytaru opět hraje David Gilmour, a opět výborně.
The Division Bell je úžasné, krásné, sakra povedené album. Místy zní až pompézně, ale to taky myslím pozitivně. Z posledních dvou desek mám opravdu velikou radost, i tady cítím ducha kapely, a tentokrát to není s podivem, protože jak jsem se dnes dočetl, většina skladeb byla nahrána během jednoho týdne. Znovu se mi potvrdilo, že Pink Floyd Waterse nepotřebují, tentokrát to ani zdaleka není sólové album Davida Gilmoura, hodně věcí napsali společně s Wrightem. Pro mě je to důstojné, možná, že i nejlepší (moc jsem se nad tím nezamýšlel) rozloučení, nejlepší poslední studiové album v historii rocku, to následující už já nepočítám, podobně, jako Abbey Road je pro mě nejlepší a poslední deska The Beatles (takže nakonec jsem se přece jen trochu zamyslel). Kdyby si odpustili skladbu Wearing The Inside Out, bez váhání bych dal plnou palbu, takhle, i částečně pod vlivem nedávného vysvětlení způsobu hodnocení od Honzy a Tučňáka, musím dát, bohužel, tu plnou palbu s váháním.
10/10
|
Registrace nového uživatele 
