Led Zeppelin - jak se to všecko semleloNež přistoupím k samotné recenzi, budu pár vět věnovat historii předcházející založení kapely a také mému vlastnímu vztahu k Led Zeppelin. Jako většinu hudby, která mě po léta provázela až do dnešního dne ani Led Zeppelin jsem neobjevil náhodou, jedná se totiž o takové rodinné dědictví z tátovy strany, za což jsem nekonečně vděčný, nemusel jsem si tedy prosekávat cestu skrze různé dobové hrůzy a mohl čerpat rovnou od zdroje. Dětství jsem prožil téměř výhradně s Beatles a k Led Zeppelin jsem naplno došel až s začínající pubertou, což dává smysl, jelikož jejich hudba je, zejména ve svých počátcích, prosycena sexuální energií, hehe. Jejich debut toto tvrzení na sto dvacet procent potvrzuje, ale o tom až později, hehe. Své krátké osobní povídání uzavřu tím, že tato kapela (a též později tvorba jejích členů po rozpadu, zejména Roberta) mě provází v podstatě celý život způsobem, jakým se to žádné jiné nepovedlo. Jakkoliv blízko je těch několik málo dalších.
Na počátku stál jediný muž – kytarista Jimmy Page – který se na nedlouhý, o to však intenzivnější, let vzducholodi připravoval v podstatě již někdy od konce 50. let a jako mladičký člen skifflového uskupení se dokonce objevil v televizi, hehe. Tehdy ještě nic netušíc prohlásil, že se chce v budoucnu věnovat biologickému výzkumu. Což se mu částečně vlastně vyplnilo, hehe. Když nad tím tak přemýšlím, je s podivem, že se mu a jemu podobným (nejen spoluhráčům z Led Zepp, hehe) dosud vyhnul společenský lynč okolo MeeToo a podobných iniciativ. Ale zpět k muzice. Říká se, že Jimmy byl čistý samouk, nicméně ač je to z velké části pravda, prvních pár akordů mu ještě ve škole ukázal starší kamarád. Dál se prý učil z poslechu desek. Nicméně málokdo ví, že mu v jeho začátcích pár lekcí dal i John McLaughlin. Další zajímavostí, o které ale určitě každý ví, je, že jeho první elektrickou kytarou byla Futurama Grazioso (Jolana) české výroby. Stejný model používal i George Harrison. Jimmy hře na kytaru absolutně propadl a bral ji tehdy všude. Učitelům s ním nakonec došla trpělivost a začali mu ji zamykat a vracet vždy až po vyučování. Někdy na počátku 60. let byl díky svému rostoucímu věhlasu rekrutován do své první známější kapely – Neil Christian and the Crusaders a začal s nimi intenzivně vystupovat. Tempo a podmínky byly ale natolik zničující, že mladý Page, ač ve škole přeborník v překážkovém běhu, nakonec skončil s velmi vážnou mononukleózou a profesionálnímu hraní se na čas vzdal. Měl totiž ještě jednu vášeň a to bylo malování. Zapsal se na uměleckou školu a chvíli to vypadalo, že je s muzikou amen. I přesto občas někde vystupoval. A tak se jednoho dne stalo, že si ho na pódiu všiml člen kapely, která ho následně požádala o pomoc při nahrávání studiového alba. Jednorázová spolupráce nakonec vyústila v stálý job a Jimmy se během 60. let postupně stal v Británii studiovým esem. Má na svém kontě nespočet sessionů a za ty nejznámější zmíním např. Cockerovu verzi skladby With a Little Help From My Friends, I Can’t Explain od The Who, bondovskou titulní píseň Goldfinger, Donovanův Sunshine Superman, Downtown Petuly Clark a tak všelijak podobně. Nějaká výpomoc proběhla i pro The Kinks (původně se tradovalo, že Jimmy hrál i na veleznámé You Really Got Me, nakonec se ale zdá, že to není pravda) či Rolling Stones. Těch sessionů bylo prý tolik, že si to sám Page všechno ani nepamatuje. Nicméně právě toto období bylo velice zásadní pro celé působení v Led Zeppelin. Během let ve studiu si Jimmy osvojil všechny možné nahrávací triky, díky nimž poté dokázal způsobit revoluci a posunout na konci 60. let hranice možného právě první deskou Led Zeppelin. Byl to právě Jimmy, který zvuk 60. let dokázal přetransformovat a ohlásit tak nástup nové dekády. Určitá plochost, břinkavost a křehkost zvuku 60. let byla nenávratně pryč. Ještě nikdy žádná kapela nezněla tak dynamicky, tvrdě a mohutně, jako právě na Led Zeppelin I. a později. K tomu se ale ještě vrátím. K vysvětlení, kde se vlastně vzali Led Zeppelin, je nutno zmínit ještě jednu kapelu a tou jsou Yardbirds. Což je možná nejzvláštnější kapela všech dob, hehe. Vystřídali se v ní totiž tři ultimátní kytarové legendy – Eric Clapton, Jeff Beck a Jimmy Page. Opravte mě, pokud se mýlím, ale žádná druhá taková kapela neexistuje, hehe. Když byl v roce 1965 Clapton takovým úsměvným způsobem odejit (dlouho se říkalo, že odešel sám, protože nesouhlasil s popovým směřováním původně bluesové kapely, nicméně celé je to trochu jinak – on totiž nebyl tak úplně oblíben a svůj odchod navrhl trochu nevážně, aby si vytvořil lepší vyjednávací pozici, nicméně pak byl velice překvapen, že mu to jaksi nikdo nerozmlouval, hehe) z Yardbirds, byl za něj osloven Jimmy Page, který se však v té době ještě nechtěl vrátit k vyčerpávajícímu životu kapely a doporučil za sebe svého kamaráda Jeffa Becka. Nedávno dokonce vyplavalo, že Page byl osloven jako možná náhrada za Claptona ještě dříve, jelikož se zvažovalo, že bude z Yardbirds vyhozen. Jimmy však i tehdy odmítl. Beck se mu později odvděčil darováním své kytary Fender Telecaster, kterou si Page později psychedelicky přemaloval, shodou okolností na ni zároveň nahrál celou Led Zeppelin I. a v samotných začátcích obrážení štací to byla i jeho kytara číslo 1. Třetí nabídka přišla v roce 1966, když baskytarista Paul Samwell-Smith ohlásil okamžitý konec a Jimmy byl osloven jako dočasná náhrada. Už týden poté však Beck s Pagem kuli plány, že se podělí o pozici lead kytaristy a tehdejší rythm kytarista Yardbirds Chris Dreja přesedlal nakonec na basu. Toto složení však nemělo dlouhého trvání. Během amerického turné toho roku se Beck psychicky složil a kapelu opustil. Navzdory Jimmyho nadšení však kapela už jen chřadla, až se s konečnou platností odchodem zpěváka Keith Relfa a bubeníka Jima McCartyho víceméně rozpadla. Jimmy však rozhodně končit nehodlal. Tehdy měl až neuvěřitelné štěstí na všech frontách. S novou vizí se dal do hledání nových spoluhráčů. Nejprve potřeboval zaplnit post zpěváka a hlavou mu vířilo hned několik jmen. Z výběru bylo jasné, jakou představu o novém zpěvákovi Jimmy měl. Jako prvního oslovil famózního Steva Marriotta ze Small Faces, jehož tehdejším manažerem byl však nechvalně proslulý Don Arden (mimo jiné otec jisté Sharon Osbourne), který Jimmymu zanechal krátký vzkaz, který zněl „Jak by se ti hrálo se zlámanými prsty?“. Z vyjednávání tedy jaksi sešlo, hehe. Osloven byl dále např. Steve Winwood z Traffic, který měl však v té době jiné závazky. No a zlom přišel až se jménem Terryho „Superlungs“ Reida, který by možná zájem měl, nicméně zrovna ho tehdy čekalo turné s Rolling Stones a měl snad i nějaké komplikované smluvní závazky jinde, což bohužel znemožňovalo jakoukoliv spolupráci. Ten však za sebe doporučil jistého neznámého ani ne dvacetiletého zpěváka z Birminghamu jménem Robert Plant. Dodnes si Reid vyčítá, že to tenkrát nevzal, protože jak víme, jeho kariéra nijak zvlášť úspěšná nebyla, ač to byl neskutečný talent s dechberoucím hlasem. Aretha Franklin kdysi s jistou nadsázkou po návštěvě Velké Británie prohlásila, že se tam neděje nic zajímavého kromě Terryho Reida, hehe. Terry však řekl Jimmymu, že se určitě musí podívat na „toho kluka, kterej vypadá jako řeckej bůh“, hehe. Dokonce snad zmínil i Bonhama, jelikož se s oběma potkal v dobách kdy spolu hráli v kapele Band of Joy. To jsem zjistil relativně nedávno. Vždycky jsem si myslel, že Bonhama přivedl do kapely až následný Plantův návrh. Nejspíš proběhlo obojí. Když se tedy Page zajel spolu s manažerem Peterem Grantem podívat na Robertovo vystoupení s podivnou kapelou s názvem Hobbstweedle, byl šokován tím, co s hlasem Plant dokáže. Nedokázal pochopit, že se Plant ještě nedokázal proslavit a bál se, že to bude nějaký asociál, se kterým nikdo nevydrží. Nakonec však prohodili pár slov a Robert byl pozván k němu domů do Londýna, aby si vyzkoušeli, jestli jim to půjde dohromady. Po cestě dostal Robert facku od jakési postarší paní, která na něj zároveň křikla, aby se ostříhal, hehe. Pověrčivý Plant to vzal jako špatné znamení. Kromě toho, že o sobě zjistili, že jsou oba blázni do blues, si vyzkoušeli Jimmym přepracovaný tradicionál, který proslavila Joan Baez, Babe I’m Gonna Leave You. O hledání nových členů do kapely se dozvěděl i jistý John Paul Jones, který stejně jako Jimmy působil jako studiový muzikant, znali se tedy z dřívějška. Dokonce si oba zahráli v roce 1966 ve skladbě Beck's Bolero. Sessionu se účastnil ještě Nicky Hopkins a Keith Moon. Nevím, jak vy, ale já tenhle vál považuju za jednu z největších pecek 60. let, hehe. Dokonce tehdy uvažovali, že spolu založí kapelu, na což samozřejmě nakonec nedošlo. Každopádně, Jonesy prý Jimmymu sám zavolal, zeptal se, jak se má a nakonec jen tak mezi řečí prohlásil, že kdyby náhodou sháněl basáka, že by to vzal, hehe. Nakonec bylo potřeba přesvědčit Bonhama, se kterým to bylo těžký. Když si ho Page jel poslechnout, rozhodl se, že ho prostě musí mít, že neexistuje jiná alternativa. Bonham však tehdy chytnul stálou práci u Tima Rose a rozhodně se mu nechtělo opouštět jistý a na tu dobu pro něj slušný výdělek. Navíc mu jeho manželka Pat zakázala mít s Plantem cokoliv společnýho, protože to nikdy k ničemu nevedlo, hehe. Prý ho bombardovali telegramama a pravidelně mu volali do jeho oblíbený hospody a snažili se ho přemluvit. Když se nakonec všichni sešli, aby si vyzkoušeli, jak jim to bude znít, prý to byl magický moment. Začali peckou od Yardbirds s názvem Train Kept A-Rollin’, kterou pak v začátcích hráli často i naživo. Bonham se tak nakonec rozhodl, že hudba budoucích Led Zeppelin ho prostě baví víc, než Time Rose. Vzpomněl jsem si na historku, kterou vyprávěl Plant v jednom rozhovoru. Bonzo prý v 60. letech vystřídal množství kapel. Nikde ale dlouho nevydržel a jeho oblíbený způsob, jak kapelu opustit, bylo prohlášení, že si musí odnést bicí na vyčištění. Pak už o něm samozřejmě nikdo nic nevěděl, hehe. Robert i Bonzo byli však v rodící se kapele považováni za úplné nováčky z vidlákova. Jak ale před pár lety prohlásil Page, rozdíly se velice rychle s přibývajícími zkušenostmi setřely. O tom ale zase někdy příště.
|
Registrace nového uživatele 
