Led Zeppelin – 1969
Než začnu psát o druhém albu Led Zeppelin, musím udělat něco, na co jsem myslel už při minulé recenzi, totiž ujasnit si , jak si u mě jednotlivé desky stojí, jak mám kterou rád, abych potom, až skončíme, a já se na svoje hodnocení podíval tak nějak z větší perspektivy, zjistil, jestli byl můj odhad správný. Asi bych rozdělil nahrávky kapely do tří kategorií – v první by byla alba Led Zeppelin III, Led Zeppelin IV a Physical Graffiti, jako ta nejlepší, bez pořadí. Zatím, to si nechám na úplný závěr. Ve druhé pak Led Zeppelin I, Led Zeppelin II, Houses Of The Holy a Presence – všechno samozřejmě taky bomby, avšak s určitými (malými) výhradami, no a v kategorii třetí by byla deska jediná, In Through The Out Door, jako jejich nejslabší. Takže dneska to tipuju takhle:
Led Zeppelin I – 8/10
Led Zeppelin II – 7,5/10
Led Zeppelin III – 10/10
Led Zeppelin IV – 10/10
Houses Of The Holy – 8,5/10
Physical Graffiti – 10/10
Presence – 8/10
Through The Out Door – 6,5/10
Zhruba takhle nějak vnímám nahrávky Led Zeppelin už přibližně čtyřicet let, a je zcela samozřejmé a pochopitelné, že nemůžu mít všechny rád úplně stejně, a ani je tedy stejně nemohu hodnotit, nicméně jsem zvědav na svoje korekce (jestli vůbec nějaké budou) za cca dva měsíce, až s kapelou skončíme.
Druhou desku Led Zeppelin jsem poznal jako jednu z posledních, a pamatuju si, že jsem byl docela zklamaný, dlouho jsem s tím albem doslova bojoval, a dodnes zůstaly takové zvláštní pocity, taková podivná pachuť. Nejvíc to cítím hned v úvodní Whole Lotta Love. Vadí mi tam ten dlouhý instrumentální prostředek, a ten údajně nejslavnější, nejlepší, bla, bla, bla, riff, mě taky nějak zásadně nebere a nepřijde mi zase tak super. Vlastně to mohla být tříminutová bomba, hehe, nebýt té mezihry. What Is And What Should Never Be už bomba je, skvělá je tady basa, která mě baví i v následující The Lemon Song, což je takové skoro klasické blues, ale trochu nuda, a na mě až moc dlouhé, na koncertě by mě to možná bavilo, tady moc ne. Ty instrumentální pasáže, a zase ty odpovídačky, podobně jako v You Shook Me, to mě prostě na studiových nahrávkách nebere, až nudí. Druhá bomba je Thank You. Krásné Hammondy, a výborný fígl s tím falešným koncem. Heartbreaker je bomba číslo tři, a ten riff mi připadá mnohem lepší, než v úvodní skladbě, hehe. Čtvrtá bomba pro mě je Living Loving Maid (She's Just a Woman), a je zajímavé, že to je nejméně oblíbená píseň Jimmy Pagea, a proto nebyla nikdy hrána naživo. Ramble On je vlastně taky bomba, hehe. A bomba je i první minuta a úplný závěr Moby Dick, to sólo má naštěstí jen tři minuty, mě tyhle instrumentální onanie nikdy nebavily, ani na živé verzi, myslím ve filmu The Song Remains The Same, který jsem viděl u Koubka někdy v roce 1985 a byl z něj samozřejmě úplně na větvi, myslím, že tenkrát tam byl nejen Odon a Vláďa Padrůněk, ale taky Radim Hladík. Ale nebavilo mě třeba ani to sólo, které hrál Page šmytcem, hehe. Bring It On Home je pak taková skorobomba na závěr – blues mě vždycky bavilo hrát, naživo jakžtakž taky, studiové nahrávky mě ale nikdy moc nebraly. No a tím se dostávám k rozdílu mezi převzatými, většinou bluesovými, a vlastními skladbami. No, vlastními, už se tady o tom hodně psalo, a já to samozřejmě věděl taky, ale netušil jsem, že ty problémy s autorskými právy měla kapela tak rozsáhlé, a že tolikrát byla žalována za plagiátorství a nakonec se většinou spory urovnaly mimosoudně. Tady na tom albu je rozdíl, podle mého názoru, obrovský, a vlastní skladby jsou skoro všechno bomby.
Druhá deska Led Zeppelin je výborná, bez diskuze, to, že s ní mám problém, je můj problém, hehe. Opakuju – i s těmi slabšími momenty v těch čtyřech skladbách, které jsem zmínil, bych bez váhání dal plnou palbu, ale jak psal Honza, byla by to nuda, a protože se mi líbí o malinko míň, než jednička, musím kousíček ubrat, k čemuž využiju svou desetibodovou škálu, hehe.
7,5/10
|
Registrace nového uživatele 
