LED ZEPPELIN – Led Zeppelin IV (1971) DR12 42:37 CD Japan 1988 Atlantic 20P2-2026
Úvod
Vysolil jsem recenzi ve dvou paralelních myšlenkových větvích, tudíž je nyní předkládám opatřené názvy samostatných částí.
Část 1 - imprese audiovizuality
Proměnlivost. Metamorfóza. Vývoj. Progrese. Všechna tato slova mne napadají při poslechu díla Led Zeppelin IV (zde čistě pro srozumitelnost vyjádření pominu fakt, že album se jmenuje ve skutečnosti jinak, či snad že se nejmenuje nijak, a budu se držet desetiletími zažitého názvu). Týkají se jak kapely samotné z hlediska přístupu, tak její hudby z hlediska vyznění. Po trojce se dalo čekat v podstatě cokoli. Nálet na fanouškovský dav nějakými vypečenými bombami, úlet způsobem zcela nerockovým, výlet do krajů šílené psychedelie, nebo odlet směrem k nějakým nesmyslům. Všechno tady už v historii rocku bylo, a všechno se to porůznu dodnes děje zas a znova. Naštěstí, v tomto případě se uskutečnila možnost prvá.
Nelze se ubránit vzpomínkám a nostalgii, ani se jim bránit nechci. Nechť vše popravdě zazní. Čtverka byla první nahrávka, kterou jsem kdy od LED ZEPPELIN slyšel, byla doprovázena velikou chválou i nedočkavou zvědavostí. Dneska, co chceš, hned stáhneš, nebo v klidu streamuješ. A hned posloucháš, nač bys čekal. Čekání neexistuje, žijeme v době instantních zážitků. Naopak, tehdy kolem roku 1983 to bylo hlavně o čekání. A také o hledání informací, navštěvování znalých kamarádů, pak o získávání nahrávkami oplývajících známých, a dlouhé čekání na jejich ochotu něco nahrát. Hledalo se a čekalo. Poslouchalo taky, ovšem vždy takový poslech měl příchuť vzácnosti, nedostupnosti, i jistého postoje až revolty. Dnes asi nepředstavitelné. Realita klopýtá v závislosti na technologiích, zážitky se rozmělňují, přemíra všeho vylučuje cokoli si užít do hloubky. Hudební výtvory jsou povrchní, a pod jejich povrchem je velké, nakrášlené a navoněné, pozérské nic. Tedy, abych byl spravedlivý, většinou.
U desek LED ZEPPELIN byl ten povrch vždy nevídaně lákavý. Pod povrchem byl další povrch. A pak další. A pak... Snad celý vesmír. Tehdy i nyní. Trvalá jistota, že kdykoli jen nahlédneš, můžeš se v tom vesmíru utápět po libosti. Je to opojení, bezbřehá rozkoš. Jestli ne více, než tohle, jelikož pouhá slova tu nestačí. Žhavé blues-folk-rockové magma mocně vyfukované do stratosférické výše na předchozích deskách nyní po dopadu na povrch ztuhlo v nový hudební kontinent, nezávislou tektonickou desku, v jejímž pojmenování se různí národové rozcházejí.
Rok sedmdesát jedna. Rok, kdy se protrhla přehradní hráz, co zadržovala záplavu hard rocku a vzedmutá vířící vlna naplňující tvrdosti zcela stvrdila jeho název. Rok, kdy i nejdéle vyčkávající kapely vydaly svůj skalní milník. Některé to zvládly již dříve, jiné ještě raději chvilku experimentovaly a k vykrystalizování jejich materiálu došlo až v tom jedenasedmdesátém. Tak tomu bylo i u LED ZEPPELIN.
Žula, pomník, obelisk, artefakt. Deska má nejenom hudební hodnotu, ale funguje i jako symbol. Jako generační výpověď, jako dějinná událost. Hudební monolit vytesaný z nesmírně pevné hmoty. Klene se jako hrdá konstrukce z předepjatého železobetonu. Ultrafialové světlo světové popularity vytvrdilo materiál do nevídané zralosti, houževnatosti a odolnosti. V jeho rozpětí se nalézá Alfa i Omega veškeré rockové hudebnosti.
První dva songy jsou výkonné motory, které vysokoobrátkově naplno jedou. Majestátně valí krajinou umístěny v supícím sentinelu, jsou provázeny štěkotem černého psa v rytmu rokenrolu, ne jednoho, hned celé smečky. Psů i rokenrolů. Už ve druhé skladbě zařadí vyšší rychlostní stupeň, který by nikdo od takového kolosu neočekával. Pádí kupředu, až za ním lítá hlína i s vyrvanými kořeny.
Hned potom v dalších dvou stopách vše zkřehne tetelivým a cinkavým mrazivým vybrnkáváním abstraktního motivu polární záře. Při zklidněném večerním poslechu na sluchátka je to skvost, a samozřejmě nejenom večerním a nejenom na sluchátka. Plant svým hlasem i naříká, i vyčítá, i naléhá, i deklamuje. A je to vždy - intenzívní. I muzika je intenzívní. Jako když vstoupíš do černého tekutého asfaltu, on v mžiku ztuhne, chytí tě a pevně drží. Kolem poletují okvětní lístky třešní a jabloní, co pokryjí povrch asfaltu a dají mu zdání zasněžené krajiny. Nemůžeš se hnout a jsi fascinován, opět intenzívně. Samotná síla působivosti emocí činí z hudebního zážitku katarzní rituál.
Architektonická drúza druhé strany desky vykvétá z podloží s vysokým atomovým číslem. Je fascinující v jakém duchu se nesou tři kompaktní a magmaticky elastické songy, v jejichž tekutost někdo vetknul ozdobný drahokam Going To California. Září tím víc, čím víc je kolem něj neprostupné hmoty. Ornament v klenbě chrámu olověného boha, portál do jiné dimenze bytí.
Část 2 - příběh
Jak jsem uváděl v recenzi na první desku LED ZEPPELIN, byla čtverka mým prvním seznámením se tvorbou skupiny. Zážitek, jenž je i v tento moment živý a jasný. Jeho otisk je jako jizva, co nikdy nezmizí. Tak tedy, kazeta se čtverkou nahraná někým hudebně spřízněným, cesta ze školy domů, večerní první poslech. Stejně jako tehdy, tak i dnes přesně vnímám ten do mozku se vpalující hudební signál. Tohle je vždycky esenciální a perpetuální prožitek nadoraz.
První dva songy mají v sobě tvrdost a údernost, ohromně silný tah na branku. Přímočarost kombinovaná s různorodostí v jednom tahu. Na první vnější dojem jde o hard rock jako řemen, avšak hned na ten další lze vnímat spletitou a rozvlněnou strukturu. Skladby jsou schopny postavit na nohy pivního rockera i okouzlit hledače rafinovaných kombinací. Ale není to dílo jen jednoho ekvilibristy ve skupině. Všichni se na té dualitě podílejí, zejména zpěv a basa s klávesami. Kytara řeže hutně a pravověrně, roztodivnosti si ponechává na později. Bonhamovo dusání, tlučení a cinkání má razanci bucharu na kovošrotišti. Jede jako parní vál horempádem po točitém schodišti. Že parní vály po schodišti obvykle nejezdí? Co na tom, tady jo!
Druhý den jsem za kámošem opět zašel a povídám mu: „To je teda bomba“. On říká: „Jasný, to jsem čekal. A co Schody do nebe, ty jsou co?“ Já bezelstně odpovídám: „No, mně se nejvíc líbila ta, co je před tím. Taková akustická s vícehlasy.“. „Fákt?“, odvětí zaraženě borec, „No, ta tam je taky, hmm, no, není špatná.“ Jeho zklamání z mého pochybeného vkusu vskutku nešlo přehlédnout.
Tak pro mě, aby bylo jasno, je The Battle Of Evermore dodnes nejpůvabnější ze všeho, co LED ZEPPELIN kdy stvořili. Jak se většinou muzika odehrává ve mně, kolem mě, tak tahle skladba se vždy klene hlavně vysokánsky nade mnou. V zářivých blyštivých stříbrných nitkách vykresluje svoji pozvolnou a vznešenou malbu, vypíná se do stratosféry a zase se z ní snáší. Je tklivá a velebná, výsostná a úpěnlivá, zebe i hřeje, škrábe a hladí. Možná se může zdát po těch dvou nářezech mírně pomíjivou, avšak na mne působí, jako by se z olověné hladiny hlubokého jezera vynořila „Lady Of The Lake“ Sandy Denny a podávala mi očarovaný meč.
Nikdy nejdu po hitech. Nezajímá mne, který song je nej nej nej, je to naprosto nepodstatná informace. O skutečné hudební kráse neříká nic. Často jde o pouhé odrhovačky, které se staly úspěšnými právě proto. Nicméně v případě Stairway To Heaven je opak pravdou. Poslouchajíc tuto skladbu jsem po těch schodech dokráčel přinejmenším až někam do sedmého nebe. Tuto osmi minutovou skladbu nelze nemít rád. Zcela postrádá lacinost, oplývá bohatou krásou. Každý si v ní něco najde. Sice pro mne nedefinuje tuto desku, ovšem rozhodně na ní má svoje zásadní místo, a to nejenom na albu, ale i ve tvorbě skupiny, a na hvězdné mapě světové rockové hudby. Má dotek geniality, který v ní zurčí v každé notě. Krása nesmírná.
Ve druhém poločase figurují stejní hráči, ale je to jiná hra. LED ZEPPELIN nás nikdy nenechají na pochybách o tom, kdo je vynálezcem nových múzických konstrukcí. Bez nějaké experimentální avantgardy, při zachování rockové důvěryhodnosti, mají vždy co nového ukázat, čím posluchače překvapit. Progresivita je tu přítomna jako přirozený postoj, nikoli prvoplánově jako hudební styl. Souznění čtyř talentů, co dává vyrůst přírodním kamenným dekoracím od obzoru po obzor. Pateticky odhalující těžkou podstatu materiální existence, i stratosférickou neohraničenost jejího duchovního nehmotného protipólu.
Zde hmatatelně lze pocítit žár a tíhu tekutého olova. Tři ze čtyř kompozic na této straně jsou kapalným kovem, co rozpíjí ve vlnoplochách do okolního prostoru. Nejenom díky opalizujícím kytarovým vrstvám, co se odlesku měsíce těžce vlní, ale kvůli celkové řezavé metalické spojitosti, jíž doslova protéká až k okraji zeměplochy a za ním se jako široce otevřený kovopád řasovitě přehoupne přes hráz reality a já slyším jen dlouhou a táhlou ozvěnu jeho letu do hlubin a proměny v tuhou skulpturu. Mezi tato kovová sousoší je vetknuta Going To California, aby ji bylo možno lépe viděti. Zdařilá sestava, co působí jako v jeden ingot odlitý opus. Ten závěr je doslova monstrózní a tíživý, když dozní, nechce se nic, než si to celé pustit znovu.
Jsem na konci příběhu a uvědomuji si, že na desce nejsou větší a menší bomby. Ne. Celý její časoprostor je rovnoměrně pokryt velebombami sice různých druhů, avšak stejné tonáže. Nejvyšší laťka myslitelného slyšitelna. Slyšitelného myslitelna? Buď jak buď, jestli ne do té doby, tak od teď určitě se LED ZEPPELIN zapisují do kulturní historie lidstva nesmazatelným způsobem. Je jenom dobře, že jsem hoden tuto dokonalost objevovat pokaždé, když se mi dostane do ruky, do uší, do hlavy, do srdce i duše. Více netřeba.
Závěr
Zdá-li se někomu, že imprese zasahuje značnou měrou do příběhu, má správný dojem. Jedno nelze oddělit od druhého, pokud chci důkladně vypsat dojmy a zážitky. Právě v tomto hodnotícím pořádku, ba vpravdě řádu, vzniká nevyhnutelně logický konsensus. I tím lze stvrdit klasifikaci díla jakožto prvotřídního a absolutního. Za pět, panáčkové.
***** |
Registrace nového uživatele 
