Steven Wilson - The Future BitesPříchodem léta začala v klubu okurková sezóna, tak mě napadlo, že konečně napíšu něco o posledním albu hudebního génia Stevena Wilsona. Předpokládám, že to bude opět trapně popisné, ale já to asi jinak neumím. Na košaté recenze plné hrátek s češtinou jsou tu jiní borci. Že bude tohle album asi zase jiné než alba předchozí, to bylo jasné už z těch postupně vypouštěných singlů na Youtube minulý rok. Nutno říct, že ačkoliv jsem tady zřejmě jedním z největších posluchačů popu a elektroniky, tak mě ty skladby trochu vyděsily. Možná je to ale i tím, že člověk od Wilsona prostě očekává něco úplně jinýho. Na druhou stranu, spousta pravověrných progrockerů by si přála druhýho Ravena nebo Ruku a to já zas ne. Ano, tyhle dvě desky jsou geniální, ale stejně jsem rád, že se Wilson neustále posouvá a pokaždé volí trochu jiný přístup. Takže jaké je The Future Bites? Opět vynikající! Jak jinak...
Po krátkém úvodu Unself udeří Self, což znamená bombový nálet hned od začátku. Velmi úderná skladba, která v podstatě předznamená, v jakém duchu bude celá deska. Líbí se mi tu použití nápadité elektroniky jako podklad a všemožné hluky, vrzání a skřípání. Wilson tu má trendy zefektovaný hlas a zní to skvěle. Jedinou výtku bych měl u background hlasů, ale to je problém celého alba - někdy se mi zdají příliš oldschoolové. Těžko se to vysvětluje, ale možná to šlo udělat trochu lépe. Na tuhle výtku ale kompletně zapomenu u King Ghost, což je pro mě asi největší bomba z celého alba. Tahle věc má naprosto úchvatnou snovou atmosféru a jak mě zprvu otravovalo Wilsonovo kňučení v refrénu, tak teď si myslím, že je to zkrátka a prostě geniální. Musím tady pochválit výběr samplů a úroveň, s jakou jsou zefektovány. Za to by se nestyděli ani hoši z Massive Attack. Co je pro mě ale úplně top, to je Wilsonův zefektovaný vokál. Když frázuje King ghost haunt me, I promise you're only memory, tak mi regulérně běhá mráz po zádech. A když to ještě na konci zdvojí, no tak to je prostě hudební orgasmus. Pro mě jedna z jeho nejlepších skladeb vůbec. 12 Things I Forgot je ale pro mě bohužel naopak nejslabším kouskem desky a moc se mi to nelíbilo už když to Wilson vypustil samostatně jako singl. Sám o sobě by tento poprockový song špatný nebyl, ale vůbec mi to nezapadá do celkového konceptu alba. Oproti většině skladeb je to takové moc rozjuchané. I když je to asi vzhledem k nejrockovějšímu pojetí právě pro ty pravověrné progrockery trochu úleva a malá pojistka, aby je ta nálož elektroniky nezabila, hehe. Neříkám ale, že je to sračka. Jenom mě to vždycky při poslechu desky vyruší. Eminent Sleaze ovšem už zase jede v najetém drajvu z úvodu alba a jedná se o další bombu. Moc se mi líbí dynamika celé skladby a obzvláště výborné jsou rozjezdy s diskorytmem a skvělými vyhrávkami na klávesy a kytaru. Hrozně mi to něco připomíná, ale vůbec nevím co, takže se o to s vámi bohužel nepodělím, hehe.
Druhou polovinu desky otevírá vynikající Man Of The People. Je to taková klasicky wilsonovsky melancholická skladba se spoustou barev. Na první poslech se tahle věc může jevit až moc jednodušše, ale na poslechy další tu lze objevit propracovanou mnohovrstevnost, kde vůbec nic nepřebývá a ani nechybí. Zvláštní je i jakási vokální mezihra v prostředku skladby. Co tady ale naprosto vyčnívá, to je atmosféra. Přesně takhle mám Wilsona rád. Aneb potrava pro melancholické a citlivé duše. Personal Shopper je nejdelší skladbou na albu a je to věc, ke které jsem si chvilku hledal cestu. Samotné téma je mi ukradené (kritika konzumního způsobu života), hudebně je to ale opět výborné. Hodně mi to připomíná pozdní Depeche Mode a to je pro mě jako starého depešáka vždy velmi pozitivní přirovnání, hehe. Opět bych tady zmínil background vokály, které jsou v refrénu trochu otravné. Bombastická je ovšem prostřední, zklidněná pasáž s Eltonem Johnem, jehož hlas jsem teda nepoznal (ale to ani u posledního alba Lady Gaga) a zjistil to až na Wikipedii. Celkově teda výborná skladba. Follower mě taky zprvu trochu prudil a vlastně ani nevím čím. Možná těmi až punkově rozjančenými slokami. Nakonec si to ale sedlo a teď si vysloveně užívám tu zábavnou pasáž v půlce s hravou elektronikou, pěkným vokálem a následným "sólem" na klávesy. A teď k poslední skladbě. Steven vždycky zavíráky uměl. Ať už sólově, nebo to bylo v rámci Porcupine Tree, vždycky jsem se na poslední skladby těšil (namátkou třeba titulní skladba z Ravena nebo třeba Dark Matter ze Signify). A Count Of Unease rozhodně není výjimkou. To je taková nádhera, až se mi z toho chce zase plakat © Pepa. Tahle věc má zase všechno, co Wilson tak náramně umí. Hlavně ale opět nádherně posmutnělou atmošku. To se mi prostě nikdy neomrzí.
The Future Bites roste každým poslechem a ještě nedávno bych tomu nevěřil, ale teď ho mám raději než předchozí To The Bone, kde ještě probíhala transformace k tomu, co Wilson předvedl na této desce. EPčko The B-Sides Collection s tímto dílem funguje dokonale v páru, takže pokud nemám dost, prodloužím si tak zážitek ještě poslechem EPčka. Hodnocení je tedy snad jasné: 5/5. |
Registrace nového uživatele 
