zadání„A na loďce mě taky povozíš?“
„Prosím tě, copak by takového cvalíka jako ty unesla papírová loďka? Anebo i ta dřevěná?“
„Ale na té krásné velké loďce, co teďka máš, Davide, – na té mě svezeš?“
„Na té, co měří skoro patnáct centimetrů?“ škádlil Bětku David.
„Na té velikánské. Povozíš mě?“
David pospíchal. Zhltl poslední lžíci ovesné kaše a vyběhl ven, kde měl postaveno kolo.
Bětka běžela za ním. „Svezeš mě, Davídku? Svezeš?“
„Když se do některé loďky vejdeš, tak tě v ní svezu,“ zavolal přes rameno David a vyrazil. Bětku to zřejmě uspokojilo a mávala, dokud jí kolo i s jezdcem nezmizelo z očí.
Slunce už stálo dost vysoko, když se David vrátil z roznášky domu. Na stole na něj čekal zbytek snídaně, dveře u kuchyně byly otevřené a jimi viděl otevřené dveře na zahradu. A venku za nimi svítilo slunce na trávu a listí ještě lesklé a napité deštěm. David proklouzl kolem jídelního stolu rovnou ven na zahradu. Slyšel, že Bětka volá a cupe za ním, ale nemohl na ni čekat.
V zákrutu zahrady zabočil a už tu byla branka před můstkem, ale ta řeka za ní – to přece ani nemůže být řeka *************! Řečištěm se valila světle hnědá kalná voda a místy se na ní sbírala bílá nebo žlutá pěna; hrnula se v rozvlněném proudu s mumláním, jaké David nikdy dřív neslyšel.
Tak vysoko voda ještě nesahala, co pamatoval: na druhé straně řeky vystoupila ze břehu a rozlévala se mezi trávou po louce a tam, kde stál David, zalila kus přístavního můstku a stružka vody se proplazila pod brankou až do zahrady. David pociťoval úžasné vzrušení. Překročil vodu na zahradní cestičce a popošel k brance, aby měl lepší výhled.
Bětka ho už doháněla. „Prosím tě, Davídku – tamta velká loďka!“
„Nojo, Bětko,“ odbyl ji netrpělivě.
Pak uviděl, o čem to Bětka mluví. U můstku čekala opravdová loďka, kánoe nejméně tři metry dlouhá. Nebyla k ničemu uvázána, ale jak ji proud strhl, uvízla v rohu mezi zatopeným můstkem a břehem. Špička kánoe se pohupovala a třela o jeden z kůlů přístaviště a připomínala Davidovi psa, který chce na procházku. Kánoe byla úplně prázdná. |