Včera mi umřel křeček. Nějak jsem to čekala, bylo mu přes dva roky a nevím proč mě napadlo, že umře ten den co budu mít státnice. A ono jo. Raději to budu brát tak, že vydržel do tý doby, aby mě nerozhodil před státnicema a aby mi dělal radost ve chvílích, kdy jsem se zrovna chvíli neučila. Nechápu že mě to tak rozhodilo, nikdy jsem kvåli křečkovi tolik nebrečela. Je to hrozný, že tak malý zvířátko, o kterým se ví, že dlouho nevydrží, dokáže mít člověk tolik rád a dokáže ho jeho ztráta tak zabolet. Když jsem šla ven, tak jsem mu chtěla utrhnout list, večer jsem ho chtěla odnést do předsíně, abych mohla v klidu spát až bude dělat kravál, vždycky když jdu kolem klece tak se na něj chci podívat. A pak mi to dojde a už zase řvu. Achjo :(( |