Vzhledem k tomu, jak se příběh rozvíjí, jak přibývají postavy a odhalují se jejich charaktery, považuju přeskakovací čtení za naprostou hovadinu a budu tě dávat všem čtenářům za odstrašující příklad, jak to rozhodně nedělat. Žádné "není to ideální". Je to zhovadilé a neskutečným způsobem se připravuješ o tunu překvapení.

Autor totiž buduje atmosféru a buduje charaktery postav. Člověk si je nějak zaškatulkuje a očekává nějaký jejich vývoj. Autor je pak o dva díly dál nějak překvapivě posune nebo nečekaně zabije. A ty si nejdřív přečteš, že postava X.Y. zemře a to rukou postavy W.Z. (kterou neznáš a nic o ní nevíš, neboť byla představena v minulé knize, kterou jsi ještě nečetla). Ta smrt v tobě nemůže vyvolat žádné emoce, protože k oběma postavám nemáš vyvinutý žádný vztah, případně jsi je dokonce vůbec neznala. Neznáš jejich motivaci, neznáš důvod toho, proč se chovají tak, jak se chovají. 

Ano, až to tímhle stylem někdy časem přečteš všechno, tak budeš vědět kdo, co, proč, jak. Ale budeš to mít zcela bez těch napínavých a překvapivých zážitků, které tuhle ságu dělají krásnou a tak oblíbenou. A vzhledem k tomu, že my, co to čteme tak, jak to autor zamýšlel a jak to každý normální myslící člověk čte, už máme občas taky problém se v některých vztahových vazbách nebo geografických záležitostech vyznat, tak vsadím půlku svých fajfek na to, že ty v tom budeš mít absolutní hokej, guláš a maglajs, se kterým by si neporadily ani šedé buňky Poirotovy.