Zkusil jsem The SWAN CHORUS a jejich letošní album Achilles And The Difference Engine (2023).
Dal jsem celé dva poslechy, esli se mi to jako nezdá. Nezdá. Je to slušná daymare.
Nejdříve pozitiva, to bude ta kratší kapitola. Hudební pojetí je zcela tradiční, to znamená, že milovník melodického prog rocku easy listening střihu dostane to, co dostává posledních 20 let. Příjemné melodie, funkční a nekonfliktní instrumentaci, spolehlivé vtíravé aranže, gabrielovsky nalomený zpěv. Po tisící prvé, co tady již tisíckrát bylo. Jdu si do krámu pro rohlík a koupím si přesně takový, na jaký jsem zvyklý. Jenže muzika, to nejsou rohlíky. Navíc po ochutnání zjišťuji, že jsou z umělé hmoty.
Po zjištění, že to docela pěkně hraje se začíná neodbytně vtírat pocit, že něco je ouplně špatně. Rychlá ušologická analýza odhalí, že zejména
- zvuk je semletý jako prejt, postrádá mikrodetaily, hloubku, kašovitě se sune.
- produkce nahodila efektní fak-kůl-trendy elektronický filtr na ffšechno, aby to znělo skvěle z každýho mobilu. Takže i z beden to zní jako z mobilu nebo malýho tranďáku, no super.
- největší shit je zpěv. Zpěvák, se mi zdá zpívat dokáže, ale aby se posluchači dostalo toho, čeho si současnost žádá, v každé frázi je pitch control, někdy jsou ve slově tři pitche za sebou (zkuste si to vyslovit..) a to celé korunuje zběsilý voice tuning. Celé to zní, jako by se zpěvák držel vibrátoru ve zdviži a někdo jej u toho mlátil do zad. Ble..
Tohle tedy nebrat. |