Včerejší výšlapJednalo se o plánovaný okruh v pohoří Nockberge, které je součástí Alp. Představuje pásmo ležící na jih od hlavního alpského hřebene, na hranici mezi Korutany a Štýrskem.
V plánu jsem měl jít od parkoviště u chaty Dr.-Josef-Mehrl-Hütte údolím podél říčky Krems vystoupat k horskému jezírku Rosaninsee (2057 m. n m.), pak to švihnout soutěskou na hřebenovku a vrátit se přes vrcholy Freisenhalshöhe (2246 m), Seenock (2260 m), Vogelsangberg (2215 m), Sauereggnock (2240 m) a Stubennock (2092 m), zpátky k doktorově chatě. Vzdálenost 12 km, převýšení zhruba 500 m, pohoda. Názvy píšu podrobně proto, že když si je přeložíte, tak jsou docela srandovní. Podrobněji zde.
Cesta už tak srandovní nebyla a z plánovaných 4 hodin se stal téměř dvojnásobek. Půl hodiny po pěším startu začal padat sníh, teplota se motala kolem nuly, den předtím tam bylo 20°C. To by nevadilo, s kosou jsem počítal, akorát horská vánice snížila dohlednost a současně oblačnost padla tak nízko, že hřebeny nebyly vidět. Tím zmizely podstatné orientační body. Třetím vodítkem měly být turistické značky, ovšem v tomhle si můžou Rakušáci nechat jen zdát o preciznosti českého značení. Jednou za padesát metrů barevně označí šutr ležící na zemi, třikrát za kilometr označí i strom, pokud tam je. Od výšky zhruba 1700 zbývají fakt jen ty kameny, jenže v mém případě ležely pod sněhem. Ukazatele mají velmi zřídka, vyčetl jsem z nich houby, vlastně jen to, že směrem, kterým ani nechci jít dojdu za tři a půl hodiny někam, kde se to nějak jmenuje. Podotknu, že mobilní signál se nekonal, data taky ne.
Až k jezeru to byla dost zábavná vycházka, jezírko fakt super romanticky zasazené do krajiny, kochal jsem se. Zmrzlé brusinky a borůvky v plantážích. Vlastně, zde byl bod zlomu, jestli se vrátit nebo pokračovat. Jasně, že se šlo dál. Po té, co jsem absolvoval těsné a strmé údolí pod horou Königsstuhl (2 336 m), jejíž vrchol byl ale beznadějně v mracích, otevřel se velice pěkný (co pěkný, naprosto fascinující, škoda, že to fotky nemají šanci vystihnout) výhled do údolí na opačné straně masivu, a to jsem věděl, že musím pokračovat. Jenže kam? Odbočku na hřebenovku jsem přes veškerou snahu neobjevil a jít jen tak naslepo do prudkého úbočí ke hřebenu ztracenému v mracích jsem si netroufal. Po skutečně hodně zdlouhavém pátrání v terénu jsem objevil jakousi trasu, co vedla po úbočí pod hřebeny zhruba žádoucím směrem. Na mapě není, ale barevné šutráky na mne občas vykoukly.
Stezka mne vedla dobře docela pěkný kusanec cesty, oblačnost postupně vymizela, sníh přestal padat. Užíval jsem si to jako blázen, fakt. Jak jsem se dostával do nižších poloh, vrátil se krajině podzimní ráz a dokonce začalo místy svítit slunce. V ten moment zmizela stezka, značení kamenů bylo už nějakou dobu docela ošuntělé, až se vytratilo docela. Takže nastoupila intuice, však už to nebylo daleko. Jsem si myslel. Teda.
Musím na tomto místě zmínit jedno specifikum, které je v této oblasti úplně všude. Pod pojmem "všude" si představte nikoli nadsázku, ale naprosto střízlivý fakt. Jsou to stáda krav a ploty z ostnatého drátu. Rakouská kráva hravě vystoupá do dvou tisíc metrů a tam si lebedí. Stovky kilometrů ostnatě drátěných plotů oddělují jednotlivé pastviny a jsou postaveny kamkoli vlezeš. Včetně hřebenů, jak bylo vidět. Včetně neprostupných lesů, jak se později ukázalo. Ten dobytek vleze opravdu do jakéhokoli terénu.
První chybou bylo, že jsem se rozhodl brát trasu napříč pastvinami, že si to jako zkrátím. Cest moc nebylo, navíc nevedly zrovna tam, kam bych chtěl. Tak tohle fakt nikomu nedoporučuju. Na horách se vážení přátelé držte cest, není podstatné kam vedou. Procházení přes pastviny přináší několikeré problémy. Všude jsou kvanta kravinců, to se jinak říct nedá. V životě jsem tolik hoven pohromadě neviděl, a doufám, že ani v životě už neuvidím. Procházet mezi nimi vyžaduje vysokou dávku soustředění a obratnosti. Terén je hluboce rozrytý tisíci kopyt mnohametrákového dobytka, když blbě šlápneš, vyvracíš si nohu a letíš. Přes louky, kde není ani metr rovný, spíš jde o pěkné střechy, teče spousta vody z horských úbočí, takže se vytváří bahnité oraniště z kravského lejna. Člověk se snaží skákat po travnatých ostrůvcích.
Další chybou bylo, že jsem chtěl před kravskými následky uniknout do lesa. Vůbec jsem si nepomoh. Ty krávy se tam pasou taky. Všude je na zemi stejný materiál, jako na pastvinách, akorát je to v lese. Leckdy v tak nepřístupném terénu, že mi nešlo na rozum, jak se tam takové zvíře dostane. Ale, že to nebyl žádný kamzík nebo horská koza dosvědčovaly hluboké kravské stopy a skoro půlmetrové koblihy biologického materiálu. Po asi desátém přelézání ostnatého plotu (což taky není žádný med), jen abych vlezl do stejného tratoliště, aniž bych se nějak hmatatelně přiblížil k cíli, jsem to vzdal. Vrátil jsem se do posledního bodu, kde byl náznak civilizace, tedy jakási kamenitá stezka, a došel po ní k silnici, po které se dalo vyšlapat až k autu. Zacházka jako prase, ztráta času blouděním tři hodiny.
Musím zdůraznit, že to vůbec nehodnotím negativně, vlastně jsem si to užil víc, než nějakou podle plánu provedenou trasu. Ale uvědomil jsem si, jak je na horách relativní vzdálenost. Jdeš buď do prudkého kopce, nebo z něj naopak klopýtáš dolů. Rovina neexistuje. Uděláš sto kroků, ale na mapě se neposuneš. Co vypadá ve vzdušné vzdálenosti jako kousíček, nelze zdolat, protože je tam rokle s téměř kolmými stěnami. Ještě že mám celkem slušnou orientaci a celou dobu jsem věděl kde zhruba jsem, takže nebyl problém se vrátit. A ještě jedno štěstí jsem měl. Ty krávy tam už nebyly, bojoval jsem jen s jejich čerstvými pozůstatky. Dobytek se na zimu sváží zpátky do statků, což proběhlo před týdnem. Z různých varovných nápisů bylo patrné, že ta zvěř dovede být dost otravná.
Nahodím fotky, protože výlet to byl fakt náramný. Zážitek z rodu nenaplánovatelných. Jak by to mohlo z mého vyprávění vyznívat nepříjemně, fakt ve výsledku to bylo perfektní s několika neplánovanými zpestřeními. Prostě dobrodrůžo, a to za to stojí. |
Registrace nového uživatele 
