Úvaha o umění v životě lidském a kráse coby živlu
Jsem přesvědčen, že v okruhu účastníků tohoto klubu není třeba roli umění v životě lidské bytosti nijak zvlášť zdůrazňovat. Ať se nám líbí co chce, ať se v tom setkáváme či míjíme, v tomhle jednotu prokazujeme samotnou přítomností a ochotou debatovat. Abych zdrojovou úvahu někam posunul, neboť polemizovat s ní opravdu nehodlám, na to je dost vyčerpávající a souladná, svázal jsem ji s inspirativním mottem "Krása je živel". Protože ona je.
Pojetí krásy může být v různých dobách a kulturách různé, odlišné až zcela protikladné. Vlastní postoj k umělecké kráse si v sobě každý pěstujeme sám, za přispění vnějších vlivů. Dospíváme k různým definicím krásy, tím stanovujeme uvědomění. Nejde nutně o verbalizovanou definici, jde ale o vědomý proces, neboť se nad ním zamýšlíme. Nelze to nechat na intuici, ta je sice zásadním a neopominutelným základem, ale každý přemýšlivý člověk se stejně jednou zeptá, proč? Proč se mi líbí tohle? A Karlovi ne? Neumíme si odpovědět na otázku, jak se dělá dobré umění, to ani není v principu možné, ale můžeme sledovat a rozpoznávat procesy, které s námi hýbou. To je ono uvědomění. Kdo si neuvědomuje sebe, těžko vypoví o tom, co se mu líbí. Velice těžká věc, často ignorovaná a obcházená za pomocí zkratek až manipulací. Měřítko krásy je jedině v každém z nás.
Živelnost krásy je výstižný aspekt, pravdivý, zároveň ze stolu metoucí krásu poníženou na něco obecně předepsaného hezkého. Neškodného, prvoplánově přívětivého a příjemného, tím děsivě okleštěného. Neškodná krása je mrtvá krása, to není krása, jen utrpení, bolest a žal nad promarněnou příležitostí. Jakékoli předpisy svazující krásu do svěracích kazajek s nášivkami "hodnota", "technická zdatnost", "úspěch", "většinová popularita", "světový význam", jsou akademicky jalovým popisem průmyslového produktu, nikoli krásy. Často právě z úst lidí, co sebevědomě prohlašují, že umění rozumějí. Už tímto prohlášením jsou veřejně determinováni, aniž by si to uvědomovali.
Krása je nespoutaný živel, nemusí být příjemná, ani na první pocit libá. Má horizonty, za nimiž se něco skrývá, a my toužíme odhalit co. Proto může měřítko absolutní krásy splňovat pomalovaný řičící blackmetalista stejně, jako sluncem prosvícená vitráž v katedrále. Nejde vůbec o to, co konkrétně nám pocit uměleckého krásného zážitku přináší, hlavní je, připustit si to. Nebránit se, nesvazovat, neohlížet se, neostýchat. To živel nemá rád. Když mu dáme volnost, odmění nás. Donekonečna nás může zaplavovat povznášejícím pocitem nádhery. Jediná droga, kterou se nelze předávkovat. |
Registrace nového uživatele 
