Já mám k tomuhle nestěžování si trochu odlišný přístup. Pracuju pro web, kde publikují psychologové, psychiatři, psychoterapeuti. Covid byl pro všechny tyhle profese extrémně náročný. Pro nás taky, jeli jsme úplně nadoraz. A jak ti odborníci ve vztahu k publikování nejsou ve své profesní roli, i normálně s nimi často řeším nějaké nejistoty. Nevěřili byste, kolik lidí si ze školy nese bloky v psaní, v sebevyjadřování. Mají co říct, ale vidí prázdnou stránku a panikaa. Sedavý způsob myšlení. Tak to rozhýbáváme.
A když měli všichni všeho plné kecky (po covidu se plynule nasunuly další globální průsery, navíc psychika dobíhá vždycky poslední, když už je víceméně po všem), v téhle branži si nejde říct: kousnu se, zatnu zuby a nějak vydržím. Člověk potřebuje být citlivý a potřebuje být autentický v komunikaci, jinak je to strašně poznat. I v textech - podáváme tu odbornost vždycky nějak lidsky, proto nás lidi čtou a platí. Nešlo jinak než se prostě vysrat na nějakou poker face, jak jsme všichni v pohodě a zvládáme.
Zjistili jsme, že se každý přeskládává trochu jindy a jinak, že to do sebe všechno nějak zapadá a nakonec i ty starosti prohlubují vnímavost, když je to starost o důležité věci. Jasně, že by si člověk takové prohloubení a rozkošatění osobnosti rád odpustil, ale je to, jak to je. Zažili jsme si, že nikdo nemusí být nekonečně silný a odolný a všechno zvládat, aby tady mohl být pro druhé a sám mít v rámci možností dobrý pocit. Každý tohle vědomí nedá, spousta lidí potřebuje věřit, že někde je někdo silný a mocný, kdo je zachrání, a že je selhání ukázat "slabost". Ale když se člověk od téhle dětinskosti oprostí, uvolňuje to ohromně ruce... |
Registrace nového uživatele 
