Pocity, prožitky, psaní o hudbě...Téma mě dlouhodobě zajímá, vyjádřím se tedy obšírněji. Stejně jako každý pozná, jestli ho hudba chytla, nebo ne, pro každého může mít appeal jiný druh textů - nějak s ním souznít, něco mu dávat. V tomto je každý nejlepším a jediným "rozhodčím", co ho baví a nebaví, těší a netěší, líbí se mu a nelíbí. Moje osobní maxima je nezpochybňovat cizí prožitky a respektovat jedinečnost. (Ve skutečnosti rozmanitost a individualitu lidských bytostí nerespektuju. Já ji miluju. Obdivuju. Nasávám a kochám se. Je to až fet. V umění je lidská individualita a její výraz nejplnější, nejzřetelnější. Emoce, myšlenky, imaginace, pudy, duch, příběh... Je tam všechno. Mám ráda lidi. Ujíždím na nich.)
Najít někoho, kdo píše o hudbě, jaká oslovuje i mě, způsobem, který mi rezonuje, je nesmírně těžké i v případě, že člověk není omezený jazykovými znalostmi. Potkat někoho takového v malém českém rybníčku je takřka zázrak. A navíc si pokaždé člověk lokne i trochu toho žabince, když se touží osvěžit. Tohle je stejné ve všech oborech a tématech. Pokud se bavíme o spojení erudice, vnímavosti, vyjadřovacích schopností až vášnivé lásky k hudbě, takové osobnosti by v české rockové publicistice mohl spočítat na prstech i člověk, který nebyl opatrný při práci s cirkulárkou. Bavíme se o kalibru Jiřího Černého. Opravdu není jednoduché, aby někdo obsáhnul tolik různých kvalit včetně osobnostních a udržel si vnímavost a zápal po dlouhá léta.
To vše předesílám, aby bylo jasné, že nechci nikoho znevažovat poukazováním na to, co neumí - každý máme své silnější a slabší stránky. Všechno dohromady se potká skutečně velmi vzácně. A stejně jako někdo nemá třeba prostorovou představivost a může si ji při sebelepší snaze osvojit jen do určité míry, jsme různě limitovaní. A různě rozkošatělí, když dojde na osobní "databázi" prožitků, vzpomínek, znalostí, celý duševní obzor. Kdo má bohatší vnitřní rejstřík, má i větší zodpovědnost, jak o sebe pečovat a jak s tím zacházet, jelikož se může extra škaredě zvrhnout. Takže, co všechno vlastně potřebujeme, krom geniální hudby a studánkově čistého zvuku, aby nastal proces vpravdě alchymický a aby bylo možno o něm smysluplně hovořit?
Vnitřní prožitkový rejstřík. Je potřeba mít "čím" prožívat. Každý je v tomto jedinečný, některé struny má a jiné ne. Každý jedeme na určitých vlnových délkách, proto nám rezonují jiné věci.
Ochotu setkat se s uměním - vnímat, otevřít se, naladit. Oddat se tomu, co přijde, když vlastně vůbec nevím, co to může všechno být. Fíha.
Schopnost svoje pocity a prožitky registrovat, aniž by to samotné prožívání narušilo. Reflexe a uvědomění odlišuje člověka od jiných živočichů a rozvíjí se v průběhu života, nepřijde sama.
Schopnost tyto vnitřní prožitky uchopit nejen pocitově, ale i verbálně. To je nutné, abychom s nimi mohli dál pracovat a propojit je s dalšími mentálními okruhy. Může být snazší v inspiraci hudbou namalovat obraz, tam se překlopení do verbálu vyhneme. Někdo má u hudby převážně vizuální asociace, to je myslím dost běžné.
Pokud má být výsledkem text, a pokud to nemá být ryze osobní vyznání (nic proti nim, osobně takové psaní miluju a baví mě číst ze všeho nejvíc), je dále třeba přetavit svoje vnitřní dojmy v kotlíku se znalostmi hudební formy, žánrů, vývoje daného interpreta...
Je třeba také vše odít slovy (samostatná kapitola, sezení u prázdné stránky všichni známe) a předložit způsobem, který bude zvát k ochutnání. Neházet krmi spolustolovníkům na hlavu, nezapichovat do ní skryté jehličky, odložit ego. Neprodukovat žabinec.
Unést a ukočírovat, že někomu moje psaní nesedí, jelikož jsme každý jiný. Kruh se uzavírá. |
Registrace nového uživatele 
