JudithDalší podnětná úvaha, s níž ve většině předloženého souzním (na lidech fakt neujíždím) a mohu ji jen rozvést. Tentokrát směrem k oněm osobnostem, v nichž se snoubí hudební zápal, erudice, znalosti a přehled, mistrovství slova, a především konzistentní hodnotový systém.
Kromě zmíněného Jiřího Černého chci ještě uvést pár dalších autorů, kteří píšou/psali na špičkové úrovni, a kterých si velmi vážím.
Jan Rejžek - můj velký oblíbenec. Moc se s tím nepáře, nikomu nepoklonkuje, nemá problém nelítostně strhat, co považuje za špatné. Píše rychlým perem, hutně a výstižně. To jej vyčleňuje od většiny za každou cenu alibisticky zdvořilých publicistů, od kterých se ale jasný názor nedozvíme, jen slovní břendu. Rejžek je totální anti-žabinec. Radost číst, má jasno a umí to podat. Doporučuji knihu "Jak tohle vůbec můžete otisknout!" Galén 2015, souborné vydání hudebních kritik, recenzí a rozhovorů, 900 stran, super matroš.
Lubomír Dorůžka - zaměření jazz, strašně nabitý člověk. Jeho knihy musím číst po kousíčcích, protože jsou tak našlapané informacemi, že se dají vstřebávat jen pomalu. Čtení jeho textů je náročnější, jak je chvíli ztracena pozornost, může vzniknout dojem kostrbatosti, ale to není vina autora. Dorůžkovo písání je provedeno s přiměřeným akademickým odstupem, v dostatečně civilní formě, rozmanité okolnosti zahrnující a především zcela vyčerpávající z hlediska drobných detailů, které dokreslují realitu. Napsal toho spoustu, dost těch knih mám, teď jsem zabořený do "Český jazz mezi tanky a klíči: 1968-1989", což je fascinují skoro dokument podaný autenticky, živě a ohromně do hloubky.
Miloš Navrátil - znamená literárně pro oblast klasické hudby totéž, co pan Dorůžka pro jazz a Jiří Černý pro rock. S tím rozdílem, že nebyl primárně publicista, nýbrž historik hudby a pedagog na ostravské konzervatoři. Sepsal několik knih zabývajících se dějinami hudby, které slouží jako učebnice. Vlastním jeho "Dějiny hudby" 2003, Votobia, zakoupeno spíše náhodou, ale od doby pořízení stálice v mé bibliotéce. Všechny atributy výše uvedených autorů jsou přítomny, ovšem navíc je znát Navrátilovo oduševnělé lidství. Vzácná vlastnost, kterou se v jeho úvahách kochám. Lze psát učebnici dějin jako krásnou literaturu? Zde je pozitivní odpověď. Všechna ošemetná zákoutí o individuálnosti prožitků, o tom, co je a není hudbou, o přístupu a odstupu, je podáno s moudrostí až velebnou. Tuto knihu miluji nejenom kvůli sdělenému, ale i pro navozenou atmosféru. Je zajímavé si také přečíst něco o panu Navrátilovi, svědectví o jeho životě, jak byl vnímán, jak ovlivňoval lidi kolem sebe. Např. zde. Bez zajímavosti není, že zemřel před 4 lety v Blansku, no, nesetkali jsme se.
Dovolím si citát: Ostravský skladatel Edvard Schiffauer v této souvislosti vzpomněl na prohlášení jednoho ze světově nejuznávanějších českých hudebních vědců Jana Trojana při přednášce na JAMU: „Jediné dějiny hudby, které za něco stojí, jsou konzervatorní skripta ostravského Miloše Navrátila“. |
Registrace nového uživatele 
