MAJOR PARKINSON: Twilight Cinema (2014) Album si vyžádalo větší pozornost, celkem teď běží posedmé. Opakovaný poslech zde vidím jako důležitý, takto zvraty nabitý kus se napoprvé pojmout nedá. Kdybych ale po dvojím poslechu digitálu nechtěla pro srovnání protočit i rip, asi bych desku odložila, vlastně mě nebavila, ani napodruhé nechytla. Celkový dojem přelidněného zmatku. Možná bych do hudby s dalšími opakováními pronikla i tak, spíš si ale myslím, že by na ně už nedošlo, dala bych přednost novým lákadlům (a nakonec třeba skončila s pocitem, že se dneska už prostě nedělá dobrá muzika).
Z ripu hudba získává plastičnost, projasňuje se, je snazší sledovat jednotlivé linky. Drží moji pozornost, i když se hluboce nesoustředím. Neotupuje. Během celkem čtvrtého nebo pátého poslechu mě vír vtáhne dovnitř, stíhám dramatickou proměnlivost vnímat nejen zvukově, ale i prožitkově. Je to divočina, plná různých zákoutí a šlahounů. Uzavírám opět poslechem digitálu a je to jako vystoupit z obrazu, hudba mi připadá vzdálená, oddělená ode mě skleněnou stěnou - asi proto tak řve. Záchvěvy emocí přicházejí i nyní, už mám hudbu pod kůží, ale současně se dostavuje lehká tíseň. Kompaktní a úhledný zvukový balíček nyní s lehkým srdcem odložím. |
Registrace nového uživatele 
