JudithPodnětné.
Nyní se podívejme, co na to náš pan profesor Miloš Navrátil:
Vysloveně futuristické snahy reprezentuje v oblasti hudby bruitismus, využívající zvuků netónovaného charakteru. Historicky stojí v popředí futurista Luigi Russolo se svým manifestem z roku 1913, v němž položil teoretické základy hlukové a šumové hudby. V této souvislosti můžeme připomenout i tehdejší pokusy Henryho Cowella, který při hře na klavír úderem dlaně, pěsti, lokte vytvářel harmonicky nedefinovatelné tónové hrozny - "tone clusters", náležející také o sféry spíše zvukově hlukového než tónového charakteru. Jsou-li Russolovy a Cowellovy pokusy víceméně jen inspirativní experimenty, je vystoupení amerikanizovaného Francouze Edgara Varèseho skutečným tvůrčím činem.
Dále Navrátil rozebírá vazby hlukové hudby na obraz moderního světa, hlučná velkoměsta a strojovou civilizaci, kdy vyčerpaný temperovaný systém vedl skladatele k rytmicky diferencovanému netónovému zvuku, kdy tato inspirace postupně pronikla do hudební řeči v různých podobách v celé námětové oblasti.
Pro mne z toho vyplývá několik skutečností. Hluková hudba figuruje jako součást vážně míněné tvorby je už více než jedno století. Důležité také je, že pan profesor v této souvislosti nepíše nic o hranicích hudby, ani o hodnotovém vymezení, ačkoli u konkrétních skladatelů se jim nevyhýbá. Věřím, že s takto laděnými námitkami se musel setkat každý hudební novátor, ale samotná obecná tematika skutečně hranice nemá, tak jako hodnotit kvalitu tvorby jen základě stylu je zcestné. Dalším mým úvahovým krokem je, že individuálně si každý z nás tuto hranici stanoví. Má dvě vlastnosti - je ryze osobní (tedy nelze podle ní určovat obecně co je a není hudba) a je proměnlivá. Ona proměnlivost, nebo chceme-li pružnost, zajišťuje, že jsme jako posluchači schopni vývoje. A o to jde především. |
Registrace nového uživatele 
