Mě tyto úvahy vedou ještě trochu jiným směrem. Nedávno se tady řešila osobnost tvůrce, jestli se zážitkem souvisí. Člověk zná vždycky jen veřejné projevy a nejvíc samozřejmě domýšlí a dociťuje ze samotné tvorby. Pro mě je důležité mít důvěru, že člověk, kterého si pouštím do hlavy, je nějak základně srovnaný sám se sebou, i když má nitro komplikované (nekomplikovaní jsou zhusta nudní). Zuzana Homolová ve mně důvěru nebudí. Působí na mě jako Lady Macbeth - vraždit, ale nepřímo, v jejím případě skrze lidovky. Potřebuju mít pocit, že temné pudy jsou poznané a držené na uzdě; každý nějaké má, to si zase nedělejme iluze, a do umění náročné stránky a těžké věci patří. Ale mělo by je transformovat, tříbit, ne pokoutně podsouvat dál. |