Topol měl několik období, každé na mne útočí úplně jinak.
První - rozervaně undergroundové, s klavírem provádí třeskuté disonance, úpí, kvílí, řve, zpěvem i texty. Hodně drásavé, tohle můžu jen občas, ale pár songů z toho období miluju, třeba V koupelně je vana.
Druhé - počínaje Kiliánem dál, masivní ponorný a vyvěrající proud energie, která hovoří tisíci hlasů a nemilosrdně sděluje všechno, co o tomto světě nechceš slyšet. Můžu kdykoli, akorát se pak rozpadávám na molekuly a musím je dlouho pracně sesbírávat.
Třetí - poslední tři alba, zdánlivé zklidnění do téměř poetické formy, která má závratnou bolestivou hloubku, a pád do ní je velmi kontrolovaný. Pouštím vzácně, protože jsem pak několik dní mimo, ještě víc než obvykle. |