Steve HACKETT - Darktown (1999)Počkat. Co to je? Pustila jsem něco jiného? Šálí mne snad sluch? Album mě zaskočilo, musela jsem ho po pěti minutách vypnout a nechat molekuly rozvířené nečekaným tlesknutím trochu posedat zpátky na bidýlka. Ta hudba není nějak divná, je pěkná - jen mě překvapila. Jako když do něčeho kousnete a ono to má úplně jinou texturu, než by člověk čekal. Nečekala jsem, že HACKETT bude tak... masitý. Přitom jde hudba do prostoru, má atmosféru, ale nic rozevlátě éterického. Vlastně se mi k ní hodí dnešní barevné ladění zde: inkoustová mlha, jíž prorážejí syté neonové výboje. Obtéká posluchače jako olej, hustá a netečná, všudypřítomná, přesto lákavě zvoucí. Kam vlastně, dovnitř? Kde je tady střed a kde okraj? Nejsme nikde daleko, všude kolem lidé, domácky blízké rytmy a melodie, zvlášť rytmicky je album ňamka!, pevná zem pod nohama, ale všechno je tak zvláštní... Pořád jsem spíš perplex, než abych se do alba nějak zabrala, určitě se k němu vrátím. Ale první dojem už jiný nebude. Tu ho máte. |