Co mi šrotuje v kebuli, když do ní nevalím další muziku Ad Její pastorkyňa:
Sled událostí v dramatu jsem popsala podrobně. Je zajímavé, nakolik se může lišit výklad. Na Wikipedii se uvádí, že Kostelnička má za to, že svým činem (vraždou nemluvněte) zachránila budoucnost své milované pastorkyně, jelikož ta se teď může řádně vdát, ale své svědomí zatížila vinou. Po prozrazení, když na sebe tuto vinu vezme, si Jenůfa "uvědomuje bezmeznou oběť své pěstounky a vše jí odpouští". Kostelnička se následně z viny vykoupí, když přijme trest, zbaví se tíhy na duši tím, že se přizná. Je to opsané z nějaké příručky, přímý zdroj uveden není.
Ve zmíněné Pitínského inscenaci (s hudbou Vladimíra Franze) bylo vyznění úplně jiné a mně naplno došlo až teď. Kostelnička Jenůfě na konci mimo jiné říká něco ve smyslu - teď vidím, že jsem se víc bála o sebe než o tebe. Preissová později příběh rozvinula do formy románu, kde prohloubila kresbu postav, a tvůrci inscenace vycházeli i z něj, ale v podstatě jde hlavně o přesun důrazu v zápletce, která je stále stejná. Tragičnost v jejich pojetí plyne z nadřazování vnějších norem (strach, "co by na to řekli lidi") nad zdravý rozum a přiznané žití s tím, co se stalo a co zkrátka je, byť to není bez poskvrny. Dost podstatný posun.
Ad Max Brod:
To mě vede k názoru, že lidé, kteří uvádějí díla jiných ve známost, interpretují je, pomáhají jim na svět, jsou neméně důležití než samotní tvůrci, byť bez těch by nic nebylo.
Ad zvuk a debaty kolem něj:
Já jsem poměrně bystrá osoba, datla na obrázku najdu hned, kupříkladu, ale stejně na spoustu těchto věcí přicházím pomalu, zprostředkovaně a spíš jen ve srovnání. Na příkladu Její pastorkyně je vidět, že týž děj se dá vnímat a hodnotit naprosto odlišným způsobem. Život a umění jsou si v tomhle podobné. Myslím, že problém není v tom, jestli lidi něco uchem rozeznají. (Pokud si někdo myslí, že druhý musí DR změřit, aby ho poznal, tak to prostě neslyší...) Problém je, že spousta lidí nedokáže přijmout existenci čehokoli, co přesahuje jejich obzor a chápání. Nevím, jak podobné diskuse probíhají ve světě, z domácích debat mi to plyne jasně.
Poslouchám po kouskách hodinový rozhovor, kde Steve Vai mluví o Adrianu Belewovi, Dannym Careym, Billu Bruffordovi, Tony Levinovi, Robertu Frippovi... samozřejmě s odbočkami k Franku Zappovi a spoustě dalších muzikantů. Čiší z toho ohromná znalost, pokora, respekt a hlavně vším prosakující radost z toho moci být v blízkosti podobných mimořádných osobností, zaobírat se jejich dílem, něco z něho nasát. Tohle my u nás moc neumíme (a má to hluboké historické kořeny, přečuhovat se nevyplácelo). Radovat se z toho, že někdo dokáže něco, co já ne. Dívat se na téma věcně, pokusit se porozumět a vzít případně jako fakt, že moje silné stránky jsou prostě jinde. Neumíme být velkorysí... a přiznaně nedokonalí. |
Registrace nového uživatele 
