| Jon Anderson - True MessengerNo, tak jsem o tom přemýšlel (pěkných párkrát jsem si to pustil) a asi mi nezbývá, než být nadšenej. Nejdříve jsem si říkal, že to nese takové ty neduhy progrocku ala Flower Kings, kdy skladby obsahují až příliš mnoho motivů, ale opakovaný poslech vyjevil, že tyto myšlenky jsou liché. Kapela, která se zprvu jevila jako slušný revival ukazuje, že to lano, které ať už kdo komu hodil není náhodné. Richie Castellano je opravdu borec, kterému se podařil hluboký vhled do toho, co vymyslel Chris Squire, co není úplně jednoduché reprodukovat, ale on v tom dovede i komponovat. Jestli mu někdo bude vyčítat plagiátorství, tak ho předem posílám do patřičných mezích, protože ve spolupráci s Jonem tady povstal Fénix z prachu a jsou to YES v plné síle navazující na pro mne poslední album Magnification. Anderson je v neuveřitelné dokonce bych řekl dech beroucí pohodě, hrozně mu to přeju. Pamatuji si nějaký smutný rozhovor o ukončení činnosti v YES, o těch zdravotních problémech, které měl a techdy říkal, že nemohl držet tempo s kapelou, protože by rád ještě alespoň dvacet let dělal muziku. A jak řekl, tak udělal. Squire je dávno mrtvej, White taky, navíc končil naprosto nedůstojně. Howe pokračuje a je úplně marnej a Anderson to všechno takhle převálcuje! Zbytek kapely The Band Geegs jede jako perfektně seřízená mašina, kytarista umí Howe sound, ale technicky je zdatnější spíš někam směrem k Rabinovi, bubeník je dobrej i když ničím nepřekvapí, nedělá takové ty špeky, co uměl v dobré kondici White. Klávesisti jsou nenápadní, ale dovedou se taky předvést. Předjímám sice před poslechem celého alba, ale beru to jako Jonovo vítězství a nedovedu si představit, že bych mohl být víc spokojenej, protože ty emoce tam prostě jsou. |
Registrace nového uživatele 
