| Wakemanova verneovka aneb Co do mně rýpeš?Album mám důkladně zažito, zajímalo mě tedy, co se s poslechem ripu změní. Předně, prostor. U původní verze (tedy z kazety ve walkmanu :)) jsem jasně vnímala kontury koncertního sálu - nahrávka působila domácky, lidsky, leč poněkud stísněně. Pryč je zatuchlý vzduch a fronta u šaten! Prostor se zvětšil, projasnil, otevřel a nadechl svěžího vzduchu. Jsem tady sama, jen se svými starými přáteli. Jsou pořád stejní. Musím říct, že kmotříčkovo řečnění jsem kdysi snášela líp, mladicky jsem obdivovala jeho dikci. Dnes se víc těším na pěvecké výstupy, jako by to bylo včera! Oceňuji instrumentální pasáže, které mě dřív trochu nudily. Působí ostřeji a současně jsou jemnější. Hezky zní i sbor, bohužel má poměrně monotematický rejstřík úžasu či úleku, jinou polohu si pro sebe kolektivní ústa nenašla. Celkově mám z alba o něco melancholičtější dojem. Dřív na mě z něj dýchalo naivní objevitelské nadšení, dnes vidím, že obzor je tu přes veškerou péči omezený, zakletý ve svém čase. Vždy se do něj ráda vrátím, nové struny už ve mně ale deska nerozeznívá. |
Registrace nového uživatele 
