Vůně byly paralela, jde o smyslové vnímání. Ale jeden moment mi připadá užitečný. V posledních desetiletích se v parfémech začaly ve větší míře používat syntetické složky mj. kvůli ceně. Postupně se ukazuje, že na ně lidé reagují odlišně než na přírodní esence, jaké si můžete očichat v olejíčku třeba v květinářství. U těch bývá škála libosti plynulá: někdo má vůni santalu rád míň, někdo víc, ale jde o jemné odstíny a navíc se všichni shodnou na tom, jak santal voní - akorát se to prostě ne každému líbí. Nelibost má v krajním případě podobu alergické reakce.
U syntetických složek, jako je Iso E-super, ambroxan nebo ethyl maltol, to funguje jinak. Drtivé většině lidí se líbí - proto je taky výrobci používají. Část k nim má velmi silný odpor a vnímají je podle popisu úplně jinak než ti, komu voní libě. Je to prostě buď / anebo. No a velmi malá část lidí je necítí vůbec, jejich mozek vůni nerozezná. To vše je patrně způsobeno tím, že lidské vnímání nemá s umělou složkou vývojově zkušenost. Průmysl nasadil určitý kalibr, který odpovídá vkusu většiny, a pár lidí zkrátka trpí. (Nikdy jim ale nikdo nevykládá, že molekula má toto chemické složení, takže prostě voní takto a basta, není možné, že necítí vůbec nic, atd.)
Důležitá mi připadá jistá nevyzpytatelnost vnímání toho, co nemá paralelu v přírodním světě. Třicet lidí bude jásat (proto se to prodává), jednatřicátý skončí s migrénou, dvaatřicátý neucítí vůbec nic.
Analogicky se nabízí otázka, co je ve světě hudby a zvuku tím přírodním, na co je lidské vnímání vývojově zvyklé a k čemu je uzpůsobené. Třeba v tom ohledu, že se přirozeně snažíme lokalizovat směr, odkud jednotlivé nástroje přicházejí, takže nás (ty citlivěji rozlišující) prostě mate, když zní jakoby všechny naráz odevšad. |
Registrace nového uživatele 
