Vzpomínám na dokument, který jsem viděl odhadem v první polovině devadesátek, natrefil jsem na něj dvakrát během měsíce. To jsem ještě měl TV. Vryl se do paměti.
Bylo to o mladém výtvarníkovi, cca 30 letém. Vždycky vzal plátna a nějaké nástroje, hadry, barvy, ředidla, atd., vše naložil na malý dřevěný vozík, a vyrazil do krajiny. Říkal, že může tvořit jen tam, kam dojde. Že to jediné je spravedlivé a poctivé. Dolezl někam na kopec a maloval hlavně tím, co příroda dala. Dřel plátno listím, uschlou trávou, hlínou. Položil plátno na hrbolatou zem, takže v místech kamenů je prodřel skrz. To byl záměr, dostat se na druhou stranu. Takhle odřená a prodřená díla zase naložil a vezl zpět. Nesmírně silný zážitek jsem z toho tehdy měl.
Jméno se nepamatuji a jak jej najít také nevím. Myslím, že takoví lidé všech možných uměleckých záběrů mezi námi žijí a my o nich nevíme. Pokud si jich nevšimne nějaký sběratel rarit, dokumentarista, nebo pokud se náhodou netrefí do nějakého okruhu zájmu (Váchal), žijí nerušeně v ústraní. Doceněni jsou, pokud někdy, až s odstupem času. |
Registrace nového uživatele 
