Nemíním svoje postřehy jako polemiku, ale připadá mi zajímavé si některé věci uvědomit. A uvědomuju si zrovna teď, že mi ANDERSON v žádné chvíli nepřipadal moc dlouhý, a taky že u něj vlastně moc nevnímám nástroje, vnímám hudbu. Vedle toho Neal MORSE, který se taky obklopil generačně mladší kapelou, mi místy zní jako instrumentální nebo kompoziční cvičení. Je jasné, že linka směřuje k nějakému zlomu, ale naznačíme ho jen tak lehounce a dáme si poctivě celé další kolečko, rozvineme motiv ad nauseam. Jenže to je všechno tím, že True mě prostě chytlo a No Hill for a Climber ne. Není to příčina, ale důsledek něčeho jiného. U Neala prostě vnímám tóny, postupy, vidím člověka, který něco prožívá a říká, ale jsem vůči tomu inertní a tím pádem mě to nebaví, nudí, otravuje.
Tihle dva mají společné určité pozitivní naladění, ovšem ve zpracování se ukazuje další podstatný rozdíl. ANDERSON předkládá něco svého, co z něj tryská, a všelijak se v tom třepotá. MORSE hlásá a káže Jedinou Velkou Pravdu, v tomhle je strašně úporný. Snaží se posluchače přesvědčit. A ještě něco: ANDERSON je básník. Jak má strašlivý vkus ve vizuálu, se slovy to prostě umí. Sděluje něco svého, ale skrze komplexní obrazy, které nechávají prostor. Jedině závěrečná skladba je poměrně prostinká a nabízí průhlednou paralelu.
V tomto ohledu vidím velký kontrast s GILMOUREM, který se hudebně jen celou dobu hlídá, aby neudělal nic distinktivního, a texty má ultra prázdné, frázovité. On se totiž záměrně snaží neříct vůbec nic, jen aby to znělo jako něco velkého, a celý jeho zpěv spočívá v rozmisťování hlásek po ploše. Tím mi připomíná Karla Gotta, ale i neosobností a kýčovitostí volených scén. Skladba Signs je prostě Muž se ženou snídá po čtyřiceti letech a naruby (ještě nevstávej, nedělej čaj...). Gottovi text napsal Habera, Gilmourovi Polly Samson (jeho manželka), která, jak jsem právě zjistila, stojí i za texty na The Division Bell. Věděla jsem, že ta dvě alba jsou si v něčem podobná! Ono si stačí vedle sebe pustit titulní Luck and Strange a takové What Do You Want. Mistrná rutina s velkorysými obrysy, vyprázdněná natolik, že si do ní každý může promítnout něco svého a bude mít pocit, že dostal zážitek. Jo, tohle je kumšt. |
Registrace nového uživatele 
